Musím… nebo Chtěl bych… !?!

sobota 5. září 2009 18:53

Jsou situace, kdy slyšíme věty, které nebyly adresovány nám -  ale které také  nešlo neslyšet. A o kterých, když si je ještě ve své  „čerstvé  paměti“ připomeneme,  můžeme trochu či více přemýšlet…

Podvečerní slunce už pokládalo stíny na chodníku  a mírný větřík hladil po tváři, když jsme se synem projížděli klokotskou návsí. pohled.jpg Taková nedlouhá procházka, (v mém případě výstižněji řečeno projížďka) je prý lepší než sebelahodnější  "šláftrunk", to před už mnoha lety říkávala moje babička. A právě na ni jsem si vzpomněl při pohledu na věžičky a střechy kláštera v Klokotech (viz kopie 100 let staré pohlednice).  Také na malý pokojík s nádherným výhledem , kam jsem za ní - ne často, ale chodíval - když tam v péči laskavých řádových sester v Domově důchodců trávila poslední tři roky svého života. venkuklokoty.jpg

S myšlenkou, zda se i já dožiji pravnoučat, když dnes už mám velká čtyři vnoučata, jsem syna „navigoval“: směr k domovu.

Z dveří námi míjené malé hospůdky na návsi právě vycházeli dva muži. Jejich hovor nešlo neslyšet : „ A co v neděli, půjdeš na fotbal ?" "Ááále, člověče... je to v háji, musím s dětma za babkou do domova v Dobré Vodě. A to víš, to je na celý odpůldne...!" „Tak čau a stihni to aspoň na jedno potom, jo ?!"

Za okny bytu ožívaly bludičky pouličních lamp a měnily den na večer…  babipeln.jpg Seděl jsem v pokoji nad otevřenou knihou, ale obsah jsem moc nevnímal. Z hloubi paměti se ozývaly vzpomínkové útržky na dobu, kdy mi bylo –náct a chodíval jsem často k své babičce. Přiznám, že na maminčin popud, ale nedělalo mi to, jako aktivnímu dorostenecko-chlapskému sportovci problémy. Donést konev a kbelík měkké vody z nedaleké kašny, z „magacinu“ (jak babička říkala místnosti s malým okénkem do dvora), doplnit v kuchyňce zásobu uhlí a dříví, případně nožem naštípat tenké „spanky“ na rozdělávání v kamnech nebylo přece těžké. A kamarádi když tak chvilku počkali… Zapomenout nemůžu na občasnou sladkou odměnu, třeba v podobě švestkového koláče nebo jejího výtečného „sachrtortu“. Zde už musím přidal vysvětlení, proč ta některá nečeská slovíčka : moje babička (z matčiny strany) se v létě roku 1883 narodila a do školy chodila ve Vídni a na jih Čech přišla až jako velká slečna skoro na vdávání (snímek je z té doby). Dlouhá léta pak  býval  úsměvný a pro nás takový hřejivě milý ten její občasný přízvuk a slovník.

Do vzpomínání se také vrátil okamžik z mé podvečerní projížďky venkuklokoty.jpg – a uvědomil jsem si důvod mého podvědomého nesouhlasu s větou muže před hospůdkou i  s tím jeho tónem. Ano, to : „… je to v háji, musím s dětma za babkou…“ Vím, že vztahy v některých  rodinách nebývají jen dobré a pohodové a že někomu z druhé či třetí generaci chybí více kultury ducha a svědomí, lásky i vděku. Ano, i vděku. I když právě ti nejstarší nečekají na časté díky za to, co udělali a bývají většinou spokojeni. O to více je lidsky krásné – ze strany mladších v rodině - snaha o zpříjemnění jejich všedních i svátečních dnů. Ať už je tráví kdekoliv... Aby v jejich rodině neplatilo : „Rodiče celou svoji dospělost myslí na své děti, dospělé děti pak často zapomínají na své rodiče“. Ve vztazích-a nejen v nich-platí, že mezi MUSÍM… a CHTĚL BYCH nebo CHCI… je někdy opravdu velký rozdíl a my ta slova často zaměňujeme.

Pohled na foto mé babičky mě opět vrátil zpět v čase. Když ve svých čtyřiaosmdesáti letech skončila její pozemská pouť, loučila se s ni její početná rodina a z nás, třinácti již dospělých vnoučat nechyběl nikdo… jen malá pravnoučata byla doma. Dnes už, bohužel, nemám kam a za kým ze svých předků zajít nebo zajet na návštěvu, besedu či pomoc. A jak moc bych chtěl ! Tak o to více vzpomínám.

Začal jsem článek o své cestě od kláštera k domovu. Vrátím se ještě malou „fotopozvánkou“ do známého poutního místa - do Klokot, dnes místní části Tábora.balon.jpg

kostelapikarti.jpg

Vlevo pomníček připomínky upálení pikartů v Klokotech v r. 1421 (je na návsi Klokot) .

kostel.jpg

klokotyano.jpg

cesta.jpg
Vlevo: památná lipová alej s křížovou cestou /vpravo: chodba v areálu kláštera

Věřím, že každý z nás má nějaký ten oblíbený a v srdci uložený koutek, kam rád zajde a kde je mu dobře. A tak vám, milí čtenáři, přeji co nejvíce příležitostí a důvodů takové své místo navštívit… a třeba si potom i zavzpomínat na to, co už minulo, bylo milé a zůstává v paměti stále živé.

 

 

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora