O nás (nejen) nad kalendářem…

úterý 22. září 2009 19:46

který má  hodně dnů, v kterých se můžeme setkávat  s nejrůznějšími dílky pestré velké mozaiky života…

Je hodně dnů, kdy…

„Moc práce  a málo času…“ - tak často odpovídáme na vyčítavou otázku alter ega.  A to zejména v  případě,  když zjistíme, že jsme zase a opět zapomněli  popřát.  Tak nastupuje ta výmluva k vlastnímu druhému já. kalendar.JPG

A  že nemáme moc důvodů  k něčemu přát…? Ale máme. Těch dnů, které jsou pro jiné méně či více všední,  ale my bychom je neměli opomíjet,  je dost.

Což zrovna dnes  – nemá třeba někdo z širší rodiny narozeniny ? A co čtvrtek – není  náhodou výročním dnem svatby rodičů ? Kalendář nám připomíná, že osmadvacátého  má jmeniny Václav  a brzy  František a pak  Eliška a třeba 8. října bude sváteční den pro Věry… Že nikdo z okruhu rodiny, vašich příbuzných a přátel  tak není pokřtěn ? To na meritu věci vůbec nic nemění. Jsou přece další dny  a jiná jména a jiná data narození a pěkných událostí… těch už se týkajících.

Žijeme v době,  kdy  problémy, povinnosti, starosti  a někde i snad vůbec existence jako taková –  nás obklopují jako hráz z tíživých balvanů a těch škvírek,  kudy k nám  nebo od nás projde hřejivé a laskavé světlo obyčejné „člověčiny“ je někdy až málo. Zalistujme kalendářem - a za chvilku jistě najdeme datum, kdy můžeme nechat  ožít  svůj dílek té „člověčiny“, tu zdánlivou maličkost.  Kdy pak budou mít nejméně dva lidé příjemně u srdce –  adresát oslavenec a odesílatel gratulant…      

Babiččino (nepatřičné) „fuj !“

Občas bývá tématem v médiích problém  školního stravování,  kvality jídel  a zlozvyků strávníků – čili dětí a mládeže. Dá se konstatovat, že čtení je to vcelku neradostné. A když náhodou zrovna druhý den po podobném čtení se člověk stanete svědkem rozhovoru, má hned příklad, kde může být i  drobný začátek problému.

„Babi, můžeš u nás  zůstat až do večera ?“ ptá se v městském  busu  klučina zřejmě školkového věku. „No, já nevím, možná… A třeba maminka  se mnou ani nepočítá s jídlem.“   „Ale babi, neboj - my ti něco uvaříme. Třebas  rajskou polívku. Tu já mám rád…“  „ Fuj ! Tu já nejím…“

Tak tohle, podle mého názoru,  ta jistě hodná a milá paní příliš nezvládla. Po miniodmlce a zaražena  nechápavým dětským pohledem  se snažila zachránit co se dá:  „To je dobře… že ti chutná. Má v sobě vitamíny a ty přece malé děti potřebují, viď !?“jidloano.JPG Klučík přikývl - ale  to zbytečného „fuj“ už bylo vypuštěno. Je možná, že  se neujme, že  ten klučík bude v mateřinkové  či školní jídelně patřit ke vzorným strávníkům.  Možná… Ale co když se drápkem zachytí - a bude  občas v jídelně,  po zaslechnutí  toho hlasitého „fuj“  od někoho jiného „sveden“  a  jako  pár nebo i víc jiných, aniž by ochutnal, celé jídlo vrátí…

Jako by nebylo dost  rodičovských „divadel – fíglů – proseb i trápení“ s jídlem těch  nejmenších… á la: „ham za tatínka… za babičku … a ještě lžičku za kočičku“. Že, milí rodičové ?

P.S. A ještě něco bylo  v prostoru toho autobusu nezodpovězeného:  platí  stále to staré moudro, že  příklady táhnou ?

Návštěvy...?

Pošilhává po hodinách a z okna sleduje šedou šachovnici chodníku. V hlavě se rodí: „Jestlipak přijde…jistě ano, proč by ne ? 200.JPGVždyť chodí pravidelně už druhý… nebo třetí  rok.“ Vrásčitou rukou pohladí na stolku ležící obálku a ještě nakoukne dovnitř. „Ano, jsou ty peníze v pořádku.“

Ke vchodu domu chvátá slečna. Kouká na hodinky - snad to za čtvrthodinku stihne být zpět v bistru.  Zamává do okna své babičce, hodná to slečna…. Čas na návštěvu si  najde a nikdy nezapomene. To její  „nikdy“ má už dlouho konkrétní podobu  Do své „kalendářové měsíční paměti“  už má skoro vryté,  kdy je výplata důchodů...

 

 

Výjimka… ?!?

Přisedl si ke stolu, když  debata už byla v plném proudu. Tak jen poslouchá.. a po  prvních žízeň zahánějících hltech  se tiše ptá:  „Chlapi, a kdy, proboha, ten Lojza... umřel ?"

Všichni se udiveně zarazí, koukají po sobě.  A pak  se skoro unisono ptají, jak na tohle přišel. "No, že tady není a vy o něm mluvíte jen v dobrém."

Stařenka ? Ale, mladíku...

Nejprve jsem nevěděl, zda se mám smát či zlobit – ale za chvilku jsem však měl jasno. A toho  evidentně mladého muže jsem politoval. Proč ?  starenka.JPGProtože   "Každý je starý tak, jak se cítí !"  - říká české přísloví. A já tedy lituji televizního reportéra, který už před léty v reportáži  o nevelké technické závadě a evakuaci v nějakém penzionu či domově  nám zasvěceně sdělil mimo jiné "… a jedna šedesátiletá stařenka byla na místě ošetřena…"

Asi má ten mladý reportér-gentleman už značně „ojeté" své oči i myšlení,  když  řadí na pomyslný  nejvyšší  věkový stupínek tu zralou většinou ještě neuvěřitelně vitální, svižnou a optimistickou  věkovou kategorii.  Asi by se divil, co takových šedesátiletých „stařenek" by mu  dalo  možná  správnou lekci ve sportu, turistice, plavání,  v pracovním nasazení nebo… nebo třeba v mladosti myšlení  a zájmů o život !

Přeji  každému,  aby  našel ve svém kalendáři co nejvíce dnů, které jemu  i dalším mohou přinášet radost navíc…  aby  měl radost i u prostřených stolů… i z každé návštěvy  a  aby  dlouho patřil do  kategorie popsané o šest řádek výše.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora