Příliš krátké léto...

pondělí 26. červenec 2010 10:43

Před lety jsme se v poklidu vraceli s manželkou z návštěvy syna na letním táboře,  když u mostu přes řeku  v Plané nad Lužnicí   nám od levého břehu do cesty vběhl mladý muž, mával rukama a v jeho pohledu bylo znát velké rozrušení…

„Prosím, můžete tu chvíli počkat s autem?!  Nám se dole pod jezem… tam se topí kamarád. Hledáme ho,  kdybyste ho třeba pak odvezl do nemocnice. Někdo už běžel k nejbližšímu telefonu zavolat záchranku. Ale kdyby…“  A vracel se zpět k břehu. jezplana.jpg Seděl jsem za volantem a mlčky sledoval vodu i břeh  a  horečné snažení skupiny vodáků  přímo pod jezem a dál po proudu. Překlopená kánoe se zmítala v padající vodě a vírech  pod jezem.  V ten moment jsem měl úplně normální chlapský vztek  - zlost na  svoji bezmocnost, na páky ručního ovládání  pedálů před sebou a na složený vozík v kufru auta…

Seděl jsem a před očima se, jako na nějakém retroplátnu, náhle promítla vzpomínka   na jedno pondělní  odpoledne,  na konec května mimořádně teplé,  když jsem byl v Soběslavi na břehu Lužnice při hledání malého  chlapce z nedaleké obce. Svou jízdu  po proudu na krátkém vratkém trámu nedokončil u břehu přistáním… Jistě už uměl dobře psát i číst, možná jezdit na kole,  ale zřejmě plavat ne. Nevím jistě, ale asi  by pomohlo několik temp k břehu – ale možná zde  sehrál „zlou roli“  úlek, strach, křeč či  náraz do hlavy. Snaha mnoha lidí byla marná, řeka  oběť ten den nevydala. Já jsem druhý den  s úlevou odmaturoval, ale třetí den mě zpráva o nálezu chlapcova těla  u vzdáleného (v pořadí až druhého) jezu  opět vrátila k těm  tíživým pocitům chvil tragické smrti…

Vrátím se k mostu v Plané: čas běžel, možná za půl hodiny nebo i víc se ke mně vrátil onen muž,  s pohyby naprosté rezignace a smutkem ve tváři. Kamaráda našli  níže po proudu, je u něho lékař se sanitkou, ale je to zlé. Asi bez šance na oživení…Poděkoval za moji ochotu čekat.  Pokračovali jsme v cestě domů – do nedalekého Tábora. Druhý den jsem se z regionálního deníku dozvěděl, že pomoci už opravdu nebylo.  Ještě několikrát jsem si v nejbližších dnech  v myšlenkách  „přehrál“  scénu u jezu.

A od ní nebylo daleko ke vzpomínce na jedno mé opravdu mimořádné a nezapomenutelné setkání… To když  dávno (v roce 1954) jsme ve čtveřici spolužáků na malé pramičce sjížděli Lužnici ze Soběslavi na soutok s Vltavou. jezbechyne.jpg Před Bechyní jsme dojeli k jezu a při  obnášení lodě jsme viděli partu vodáků. Postávali u jezu i opodál u vytažených lodí a do auta nakládali vaky. Slovo dalo slovo - a znali jsme důvod jejich konání. Den předtím se zde utopil jejich sedmadvacetiletý kamarád během zbytečné „frajerské ukázce sjezdu   šlajsny“  při trochu větší vodě. A že se ho ještě nepodařilo najít.

Dodnes cítím ten divný stah hrdla i srdce. Jak z toho poznání, že pro partu ještě včera jistě veselých a pohodových mladých lidí náhle skončilo nejen léto, tak zejména z mého dalšího  setkání.  Jeli jsme dál - a jak vzpomínám, tak velmi opatrně -  asi půldruhého kilometru a hned za Bechyní jsem zakotvili a zůstali do druhého dne.  Brzy ráno jsem s kamarádem šel kus po proudu a čirou náhodou jsme zahlédli ve vodě ve  větvích převislých keřů  něco červeného a bližší pohled pak ukázal krutou  skutečnost. Nad hladinu vyčnívala týlová část lidské hlavy a kus červeného šátku na krku. Našimi šestnáctiletými životními zkušenostmi na podobné situace zcela nepřipraveni jsme se zmohli jen na zavolání (…a možná i trochu nesouvislé) a ukazování rukama. Dva rybáři na protějším břehu  pak po přesunu loďkou  už vše zařídil. My čtyři jsme potom  jen  zpovzdálí sledovali příslušníka SNB a  lékaře.  A také další dva-tři, zřejmě z oné skupiny vodáků u jezu. Zbytek naší prázdninové pouti po Lužnici  jsme už jen přežili - a ne  prožili. Z Týna nad Vltavou jsme s úlevou  jeli domů…

„Naše“ řeka, která celé věky dává  radosti a pohodu zadumana2.jpg svojí chladivou náručí,  svým klidem a večerní poezií,  která je živoucí tepnou luk, polí a lužních lesů. Vodní stuha kraje, která je krásná jak  svou zamyšleností tůní a meandrů,  chlácholivá svou tichou písní nahnědlých vlnek. Ale ta řeka je občas i zrádná silou proudu a peřejí i tíhou své hloubky. Tomu, kdo ji respektuje dovede být přítelkyní – pro toho, kdo ji podceňuje nebo se nad ní povyšuje je silným protivníkem či soupeřem.

Uběhlo už  mnoho let – a můj život se setkával s nejrůznějšími situacemi i zprávami. Příjemnými, přínosnými, ale i s těmi  neradostnými.  Už vím, že za mnohým smutným koncem jakéhosi „soužití s vodou“ není jen přehnané riskování, nekázeň i nerozum aktéra.  Jsou i osudné okamžiky, z kategorie  výjimečných náhod, smůly nebo nevídané souhry okolností. Tak či onak - vždy  jde o tragédii. Vzpomínám  na rok 1972, kdy  voda tragicky zasáhla do života herce Miroslava Horníčka.  Nedaleko pražského Suchdola - v Tichém údolí u Trojanova mlýna - při natáčení televizního seriálu Byli jednou dva písaři, skoro před očima toho moudrého znalce života  se utopil  při nečekaném epileptickém záchvatu v klidné stojaté vodě  jednadvacetiletý student FAMU -  jeho jediný syn Jan…

Necelých pět let uplynulo od události, která mě osobně smutně zasáhla. Dnes opět – jako tehdy po několika dnech - beru do ruky list ze svého archivu, abych  si oživil řádky dopisu (bohužel už navždy posledního) od  zpěváka, hudebníka, textaře a zakládajícího (v roce 1964 na VŠ v Praze) člena  skupiny Plavci -Rangers,  ing. Milana Dufka. Poměrně brzy si country  skupina  získala  velkou popularitu mezi širokou  posluchačskou veřejností. Rád jsem poslouchal i sledoval „pány inženýry“ – Milana  Dufka, Antonína Hájka, ,Jiřího Weissera, Jana Vančuru, Radka Tomáška   a Miroslava Řihoška. Také vím, že jezdili rádi Lužnici…

Ve zmíněném dopisu mi mimo jiné Milan Dufek píše: „…a co já a jih Čech? Mám nyní chalupu pár kilometrů od Mnichu  (20km jihovýchodně od Tábora – pozn.R.K.)…  u vody a v lesích ke Kamenici nad Lipou trávím volné chvíle. Jsem tu zcela domestikován a tak tady hraji fotbal, chodím na pivo i na mši. Je mi tu dobře…“ anopis.jpg

Tento člověk, který uměl rozdávat radost a pohodu, kterému patří dík za vše, čím navždy obohatil českou písničkovou tvorbu, který také stál u zrodu Nadace Dětské srdce (podporující léčení dětí se  srdečními vadami), tragicky zemřel 17.11.2005 ve  svých 61 letech,   daleko od domova a svých blízkých, během koncertního turné   v Jižní Americe.  Při koupání a potápění v mořské vodě v Kolumbii se  po  nárazu nad ním projíždějícím  člunem utopil…

Proč jsem pro  nový článek  tento smutnější a snad i  k zamyšlení vedoucí obsah zvolil …?

V  novinách  8. července jsem četl, že za prodloužený víkend se u nás utopilo více lidí než jindy třeba za letní měsíc. Že ve vodě skončil v krátké chvíli, v okamžiku  život pro deset lidí. Většinou mužů mezi 17 až 30 lety, nejmladší oběti bylo teprve 10 let. Nepřešel jsem tuto zprávu a zarážející  fakt jen konstatováním, že je to opravdu moc - ale  že takový už je život. Pár dní jsem se rozmýšlel, zda mám psát či ne.  S menším zpožděním jsem začal  do klávesnice ťukat…

… a dostal jsem se až  sem - k přání vám  všem, milí čtenáři.  Protože jsem optimista (a snad mě tak i viděl Milan Dufek – viz slova u fota), věřím, že letošní léto bude pro všechny  dlouhé a plné krásných, příjemných a obohacujících zážitků v přírodě i na cestách.Že to bude váš letní čas  pohodových dnů a týdnů, na které se pak bude také dlouho jen a jen  rádo vzpomínat.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora