Když nás pohladily (nejen) ruce…

sobota 11. září 2010 10:15

Pomalu   svlékl  jemné jelenicové rukavice, odložil je na sedadlo, očima přejel po  prstech a skoro neznatelně souhlasně kývnul.

Z  auta vyndal v bílém hedvábném papíru  zabalené květiny, zavřel a zamknul dveře, přezkoušel kliku a vsunul  klíčky do kapsy -  a ještě jednou se podíval na volnou pravou ruku… Zřejmě byl spokojen, protože do ní přendal květiny, otočil se a svižně vykročil  k bráně. Celý jeho vzhled včetně chůze působil dojmem  pečlivosti ; lesknoucí se boty,  vyžehlené kalhoty, zapnuté sako, sněhobílá košile s vázankou, manžetové knoflíčky  a třpytící se prsten.

Ruce – to byla a je jeho slabost, jim věnuje čas a péči. Už od mladých let ho maminka  vedla a napomínala : neokusuj si ty nehty - umyj si před jídlem ruce - podívej ty smuteční rámečky za nehty. Stydět by ses měl ! Po koupání mu vždy ruce důkladně ošetřovala. rucestare1.jpg Maminka - a jaké ta měla ruce… Často s úsměvem, ale i slabým povzdechem říkávala : na moje se nekoukej, to víš, vyrostla jsem na vsi a na poli i u dobytka se ruce nešlechtí. A tenhle   náš domek, zahrada, kurník a králíkárna i to prádlo v neckách jim také nepřidává. Po letech, když se přišla  podívat jak si vede v tanečních,  viděl matčiny ruce,  položené na svátečních šatech a držící bělostný kapesníček. A  za ten kontrast  nahnědlých  a rozpraskaných prstů se zastyděl…

Šel volným krokem po pískové cestě   mezi hroby, hlavu mírně skloněnou a jeho oči opět přelétly z bílého papíru  na ruku.  O pár let  později prožil  záblesk dojmu, že mu na tváři zůstává stopa, když ho matka  na promoci pohladila – když se jeho slavnostním vzrušením rozpálená tvář  setkala s její dlaní. Tehdy si ještě neuvědomil, že se ho láskyplně dotklo těch mnoho a mnoho let práce, že to byl dotek jeho vypraného prádla, popela z kamen v jeho pokojíku; lehký dotek vykrmené drůbeže, na které si doma tak často pochutnával; že se tvář setkala nejen s maminkou po večerech  draným prachovým peřím v jeho peřinách,  ale i se všemi  upletenými svetry, čepicemi a šálami.

Šel a nezadržel – a snad ani nechtěl zadržet svoji ruku, která přejela po tváři zároveň   s nevyřčenou otázkou. Jak je to dávno ? A kolik let už uplynulo a najednou se zdá, že  je to jako včera. Když ruce,  pohublé a bělejší než dříve, ale již navždy zbavené té krásné možnosti něco udělat -  byly  jemně  položené na matčině ztichlé hrudi.

Rozbalil růže, před hodinou dcerou ustřižené na jejich květinové zahrádce, ruzehrob2.jpg sklonil se  pro vázu za náhrobkem  a nevědomky pevněji stiskl  stonky.

Syknul nad kratičkou bolestí, položil tmavě rudé květy na okraj hrobu. Podíval se na svoji pravou ruku a byl svědkem rodící se  kapky na prstu.

Z hloubi myšlenek  probleskla vzpomínka,  změněná  na jasný a skoro živý obrázek - na malé kapičky, které vídával na matčiných prstech.

Znovu se sklonil a natáhl ruku pro vázu. Ani neviděl, že z jeho prstu pomalu sklouzla mezi kvetoucí macešky malá rudá krůpěj…

●   ●   ●

Pro toto dnešní  povídání jsem sáhnul do svého archivu rukopisů a před pětadvaceti lety napsaný text jsem nechal ožít. Jen dodám, že jsem v článku nepopisoval  svůj život a události. Ale přiznávám se, že tehdy i nyní jsem si při psaní mnohokráte vzpomněl na  svoji maminku a viděl její ruce…

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora