Slza a (nejen) tři šálky…

pondělí 27. září 2010 17:57

Většinu mladších jen málokdy napadnou myšlenky o svém stáří – většinu starších však zájem i obavy a myšlenky na své mladé nikdy neopustí… Před časem mě zaujalo jedno moudro: „Hříchy našich dětí by měla řešit moudrá laskavost a jejich nápravu či rady pak naše laskavá moudrost.“ Ale je to snadné…?

Svátek seniorky…

Přehlédla sněhobílý ubrus na stolku u okna, na tácku urovnané sušenky a ve váze tři karafiáty. V ruce držela obálku s gratulací od sousedů a barevnou pohlednici. Na otázku pečovatelky, jestli ještě něco nepotřebuje, jen tiše řekla: „Ne, děkuji, jste hodná. Však oni mi mladí udělají, co bude třeba.“ Podívala se na kuchyňské hodiny. „Božínku! Já bych dočista zapomněla. Prosím vás, připravte na stůl tři šálky, talířky a cukřenku.“ Omluvně se usmála a dodala: „Víte, oni ti moji mají rádi čaj, to už odmala. Děkuju vám, Libuško !“

Zvolna se posunula blíž k oknu. Znala dobře každý metr té šedé šachovnice chodníku dole před jejich domem. Jejich domem…? Zvykla si za těch pár roků, co tu bydlí říkat náš dům, i když malá tabulka vedle vchodu oznamovala Dům s pečovatelskou péčí. Cítila se dobře v pokoji, kam si přestěhovala část svého nábytku. Jen kdyby to zdraví lépe sloužilo.

„Tak mami, všechno nej… k svátku!“ Dvoje rty se lehce dotkly její rozechvělé tváře a dva páry rukou sevřely na okamžik suchou, vrásčitou dlaň - a na stolku přibyly dvě bonboniéry a ve váze tři růže. „Emo… Marku… že si děláte škodu a nedáte to svým dětem!“ Vyslechla omluvy - i když nezabránila pocitu, že to jsou spíše lehce skrývané výmluvy - proč nepřijel nikdo z ostatních. „Povídejte jak žijete? Emo, co vaše Lucka, kdy bude mít maturitní ples ?“ a stále pohledem sledovala tváře obou svých dětí.

Ema se po chvilce zvedla a v kuchyňském koutku připravovala čaj. Zbystřila pozornost, když zaslechla od okna: „…bych potřebovala tu vkladní knížku. Chci si uložit nějakou korunu.“ - „ Jakou knížku !?“ vmísila se do hovoru. - „Ale to nic, jen jsem si ji tehdy před tou mojí operací schovala tuhle k Markovi“, odpověděla matka a snažila se odvést hovor jinam: „Marku, napsal vám Lubošek z té praxe v Liberci ? Mně ano, tady pohled….“  salky1.jpg - „Počkej, mami. Jakou knížku, brácho? Aha, tak tohle byla ta tvoje půjčka na auto, jo?“ - „Věruško, vždyť jsem mu půjčila jen pár korun.“ Už s neskrývanou zlobou a zvýšeným hlasem Ema pokračovala: „Půjčila? A kolik ti už vrátil…já myslím, že naopak ještě něco vybral.“ Marek vyskočil a kontroval : „Ty mi nic nevyčítej, mámu si už obrala o všechno, co mělo jen trochu cenu. Kdo prodával starý nábytek chalupářům za pěkný sumy a mámě nedal ani korunu? Já snad…“

Stačila v němém úžasu jen dát obě dlaně před svůj obličej. „Prosím vás, co si tu vyčítáte…co to… Proč to vůbec říkáte.“ Její slova se však měnila v tichý šepot a utápěla se v suchém pláči.

„Buď klidná, sestřičko, já si jen vybral, co mi patří. Moc dobře si pamatuju, jak ti máti dávala celý tvoje studie nejméně, říkám nejméně o dvě-tři stovky měsíčně víc než jsem předtím dostával já. Tak si spočítej kolik to bylo za těch pět let a nemusíš mít na to ani školu.“ Ema se podívala na svou matku, nadechla se a směrem k Markovi chrlila další věty: „Jaké počítání? Kolik je ti snad máma dlužna. Za to, žes milostivě dostudoval s odřenýma zádama. Nebo snad za to, že jí jednou za čas poctíš svojí návštěvou s uvadlou kytkou a nataženou dlaní ? Já se sem nachodila víc. A nosím mámě ovoce i šunku a… A autobus taky není zadarmo. Okamžitě vrátíš tu knížku nebo...“

dvere1.jpg Tichá, ale zoufalostí zbarvená výzva : "Emo, Marku, prosím vás... děti !!" neměla šanci na vyslyšení. Ema sebrala ze židle kabelku, přehodila kabát přes ruku a s dokončenou větou: „…nebo to dám k soudu. Půlka z ní patří stejně mně, je ti to jasný !?“ nechala za sebou otevřené dveře. Do chodby z pokoje ještě vlétlo Markovo: „Ani šesták. To není tvoje!“ a za okamžik i za ním zůstaly nedovřené dveře.

Světlo pouličního osvětlení spoře dopadalo na chodník a silnice k městu se ztrácela v šeru. Seděla u okna, zaschlé oči se dívaly do prázdna a byla zcela pohlcena němou samomluvou: kdyby tu tak byl táta, ten by je srovnal, děti naše. Neměl daleko k ostřejšímu slovu a ruku měl vždy přichystanou k ráně do stolu a výzvě k tichu. Jak by ta ruka i rozhodnost autority byla dnes potřebná…

slzy1.jpg „Proč si nerozsvítíte, držíte černou hodinku?“ ozvala se potichu Libuška, rozsvítila a zavřela dveře. Viděla růže, bonboniéry i prostřený stůl. „Pojďte, pomůžu vám do postele.  Jistě jste z té oslavné návštěvy unavená, že?“  Urovnávala ještě polštář pod hlavou, když ucítila jemné sevření své ruky, které ji přimělo podívat se opět staré paní do očí. Viděla rodící se slzu a slyšela tiché: „Byl tu Marek i Ema… Moje děti.“ Potom se hlava s jemnými šedivými vlasy otočila obličejem ke stěně a otevřené oči již neviděly, jak pečovatelka vylévá tři šálky studeného, hořkého čaje...

---

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora