Listy z deníku V. - Místo u ohně…

úterý 5. říjen 2010 18:35

Když je život komplikovaný nepřízní osudu, přináší často chvíle přání i snů - a také soubojů či kladení dvou otazníků na pomyslné váhy: mám…nemám to zkusit ?? Říká se, že bývá už předem často nemožné to, o co se alespoň nepokusíme...

S Pavlem jsme se poprvé setkali už před mnoha lety. Na jednom z pokojů rehabilitačního ústavu – dva vozíčkáři po úrazech páteře při dopravních nehodách. V té době jemu bylo jednadvacet a mně o deset víc. Za dva měsíce pobytu jsme o sobě věděli mnohé; nemálo plánů do času budoucího jsme probírali dopodrobna; v mnohé jsme pevně věřili a o něčem vážně pochybovali.

Další léta jsme byli v písemném styku a několikrát se setkali. Až do času padajícího barevného listí před patnácti lety, kdy přítel Pavčo navždy opustil cesty a cestičky své pozemské poutě. Nejen právě proto dnešní „List z deníku“ věnuji jemu - věčně mladému člověku - který měl rád život a od mládí miloval přírodu a rád o ní vyprávěl. Vzpomínám…

Místo u ohně…

Už třetí ráno se probouzí předčasně. Jak v nějakém myšlenkovém magnetofonu se mu v hlavě opět a znova přehrávají slova Karlova pozvání: „A přijeď v sobotu na naše staré místo do Strouhy. Vykašli se konečně na tu izolaci čtyř zdí a taky na nějaké ty řeči. Auto máš upravené pro takové… no, pro vás vozíčkáře a už přece nějaký ten týden s ním jezdíš sám, ne? Tak čau, a tuhle sobotu odpoledne tě určitě čekám. Jsou prázdniny, tak je tam pořád někdo.“

*Jemu se  řekne, přijeď ! Ale já nevím, snad se to ani nehodí, abych jel zrovna tam. Mám, nemám ?

Vycházející slunce za okny pokoje možná svými paprsky rozumně přitlačilo na jemu bližší misku vah a padlo rozhodnutí. Zvítězit nad zrodem myšlenky na vzdávání, kterou začíná pohřbívání nadějí na úspěch.

*Pojedu dnes, nebudu už na nic čekat…Jak mě ale kluci přijmou ? Hodně jsem jich, vlastně většinu, neviděl skoro dva roky. Jistě je mezi nimi spousta novejch, mladejch, co mě ani neznají. Ani se nedivím. Sejde z očí – sejde z mysli, tak nějak se to přeci říká, ne…? Ale Karel přijel za mnou do špitálu a pak do rehabiliťáku. A u mě doma byl. Jo – a ještě ze začátku - v prvních měsících přijela Dorka a Honza a přišel pohled z čundru…

Začal myslet na cestu za pár hodin. doauta.jpg Má ji sice prošlápnutou ze všech směrů, ale autem tam nikdy nebyl. V duchu si promítal cestu, kudy pojede a kde zaparkuje, aby byl blízko.

*Jen jestli Karel neplácnul to pozvání jen tak. Třeba si myslí jako mnoho jiných, že jsem odepsanej, že takhle stejně nikam na pokec a k ohni nepojedu. To snad ne, Karel byl vždycky fér kluk, a proto asi taky přišel. Pojedu, ať to dopadne, jak to dopadne, doma pořád nebudu. Když nepojedu dneska, tak třeba za týden zase ne... Vždyť už několikrát jsem se přistihl, že výmluvu na to či tamto povyšuju na pádný důvod. Mamce svatosvatě slíbím, že si dám pozor a že to bude v pohodě, vždyť zná Karla, který mi se vším určitě pomůže.

Zpomalil před zatáčkou, soustředil se na řazení v krátkém prudkém kopci; vyjel nahoru na rovinku a pokračoval ve své samomluvě.

*Stejně se na náš plac - mám vůbec ještě říkat náš, když už tam dávno nepatřím - stejně se až tam dolů nedostanu. Vždyť od staré asfaltky potom dál není cesta, jen vyšlapaná cestička. A dost zarostlá a samý šutr… Nevadí ! Alespoň projedu tou pěknou lesní cestou, pak okouknu údolí. A kluci přijdou k autu. Pokud tam ovšem budou. Ale jo, oni tam jsou skoro pořád a když mě Karel zval.

Zdálo se mu, že už je na místě a zastavil. Vzápětí si vynadal sám sobě co dělá, když je ještě asi půl kilometru od cíle. Uklidnil se a jel zvolna dál až ke stromům a keřům na pravé straně, kde by měl být v mírném svahu ten pěší přístup k loučce u potůčku.   Zastavil, otevřel dveře a zpozorněl. Zdálo se mu, že trochu cítí kouř a slyší hlasy. Kluci, já jsem tady - chtěl volat, ale mu hlas uvízl v hrdle… Rukama vysoukal své nohy na zem, vytáhl z auta zpoza sedadla uložený skládací lehký vozík, nasadil velká zadní kola a přesunul se na sedák vozíku. Na stupačky opět rukama vyzvedl jednu a pak druhou nohu ve skoro nových, ale chůzí nedotčených botaskách.

Zabral za obruče a popojel o pár metrů dál. cestickablog.jpg Zůstal překvapeně stát a koukal před sebe. Cítil rozlévající se teplo v hrudi ze zjištění, že Karel věřil, že přijede. Viděl kupku uřezaných větví z keřů, bokem odložené větší kameny a místa čerstvě sešlapané hlíny.

Dolů k louce, tam kde byl zbytek padlého stromu, se nabízela k pohybu cestička. Zpočátku lemovaná zelení, úzká a hlinitá, ale v jeho očích dálnice, spojující ztracený včerejšek s nalezeným dneškem. Úzká - ale přesto dost široká, aby po ní dojel na svém vozíku až ke klukům, až na připravené volné místo u ohniště...

 

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora