Cena Ministerstva kultury v oblasti hudby byla předána...

sobota 30. říjen 2010 17:32

v širší veřejnosti známému pianistovi, skladateli, pedagogovi a oblíbenému noblesnímu popularizátoru klasické hudby…

Při sledování Marka Ebena a jeho brilantního moderování televizních pořadů jsem si nejednou vzpomněl na jeho ochotu. Před lety jsem ho oslovil otázkou: Jaký máte vztah k jihu Čech? Odepsal a vtipně zavzpomínal. Navíc, za krátký čas mně překvapil další dopis a to od jeho strýce. A právě jeho dopis  jsem si zařadil mezi ty krásné a už mnohokrát četl. O většinu z té procítěné vzpomínky se s vámi, milí čtenáři, zde rád podělím. Ale až „za chvilku“…

Jak se sluší a patří - nejprve laureáta, který u příležitosti státního svátku obdržel Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby, představím. Ve dvoraně Veletržního paláce v Praze ji předal 25.října 2010 ministr kultury Jiří  Besser. Za významný přínos v oblasti hudby a za dlouhodobé umělecké zásluhy ji převzal profesor Ilja HURNÍK, DrCs, dr.h.c. Jeho skladatelské dílo obsahuje opery, balety a symfonické skladby, jako výborný klavírista zkomponoval mnoho skladeb pro klavír a vyzdvihována je jeho úspěšná pedagogická činnost.

V Praze…

Ilja Hurník žije od svých 16 let v Praze, kam se s rodiči přestěhoval v roce 1938 z Poruby při útěku před sudetským záborem. Hudební nadání prokázal již v jedenácti letech, když skládal klavírní skladby a některé mu i vyšly a dodnes jsou považovány za klasickou instruktivní literaturu. hurnik01.jpg V Praze se stal žákem vynikajících učitelů: Vítězslava Nováka v kompozici a prof. Viléma Kurze v klavírní hře. Jako pianista brzy vystupoval i v zahraničí a zaujal především interpretací Clauda Debussyho a Leoše Janáčka. Zasloužil se o renesanci čtyřruční klavírní hry – jeho Čtyřruční hra, obsahující techniku a psychologii tohoto oboru, je prvním dílem toho druhu vůbec. Spolu se švagrem  Petrem Ebenem sepsal českou verzi Orffovy školy, která se stala vzorem v dalších zemích. trojhlasno.jpg

Jeho práce se vyznačují vytříbenou formou, sdělností, šarmem, noblesním humorem, životním kladem.  Ilja Hurník vedle skladby a hry je úspěšný a znám také v tvorbě slovesné. Napsal více než 24 knih ( např.: Muzikální Sherlock , Cesta s motýlkem, Dětství ve Slezsku, Závěrečná zpráva, Zelený notýsek, Trubači z Jericha, Kapitolské husy); spolu s Miroslavem Horníčkem (1918-2003) a sochařem Vladimírem Preclíkem (1929-2008) je autorem knihy Trojhlas (Melantrich/1986). Dále psal eseje, paměti, rozhlasové hry, libreta k svým operám, mnohé popularizační pořady rozhlasové a televizní a četbü pro děti. Velký ohlas měl jeho osmideskový cyklus Umění poslouchat hudbu, dnes znovu vydaný na CD. Působil na pražské konzervatoři a Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.

Profesor Hurník byl a je po zásluze uznáván a mnohokrát poctěn;

získal *titul DrSc. honoris causa, *Komenského medaili ministerstva školství,  *Cenu Classic Českého hudebního fondu. Je také držitelem *Zlaté medaile AMU, *ceny Grand Prix a mnoha dalších ocenění.   *28. října 2007 mu prezident ČR udělil  Státní vyznamenání –Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.

V Bechyni…

V tomto jihočeském lázeňském městě Ilja Hurník rád pobýval a tvořil. A místní vědí, že asi největší podíl na koncertním životě v jejich městě měl právě on - skladatel a klavírní virtuóz. Bechyně využila toho, že ve známé Schmausově vile bylo v té době rekreační středisko Svazu českých skladatelů a koncertních umělců. A naopak – nejeden z hudebních skladatelů, kteří sem přijížděli komponovat, vděčí městu za útulek, kde byl klid a krásné okolí… Jistě by to potvrdili kromě profesora Hurníka i mistři-členové Smetanova kvarteta, Talichova kvarteta, virtuos Josef Suk a další.

V jedné ZUŠ v Praze - Vinohrady…

Profesor Hurník o této pražské škole mimo jiné řekl: „Kdykoli vstoupím do této školy, vždycky se potěším pohledem na děti, dotčené uměním, což je znát i na jejich chování, vyjadřování, možná i na vzhledu… Mívám tu na očích i maminky a babičky, čekající, až vnouček dohraje a přivedou jej domů. I ony přispívají k ovzduší školy a jeho pohodě. Vždyť vědí, že přispívají dětem k tomu nejlepšímu, čeho se jim v tom věku dostává…  Jak tuto školu chválím, mohl bych vzbudit dojem, že chválím sebe. Jenže na její úrovni nemám zásluh. Ty mají její učitelé, rodiče a hlavně děti samy. Tím vděčnější jsem za čest, které se mi jejím pojmenováním dostalo.“ Tato „liduška“ ve Slezské ulici č.21 nese na svém štítě: ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA ILJI HURNÍKA

Vzpomínka (nejen) na jihočeskou vodu…

Milý pan profesor na otázku o svém vztahu k jihu Čech, se svojí příslovečnou jemností a krásou volených slov mi tehdy do Tábora poslal:

" Když jsem coby klavírista kdysi začal učit, věnoval mi starší pán - žák z vděčnosti, že jsem v něm probudil skladatele, nevídaný dar: kánoi. Dostane -li kdo knihu, sluší se jí přečíst, obraz pověsit, láhev otevřít. Řekl jsem si : s tou lodí musíš někam vyplout.  K přírodě jsem nijak netíhl, nechápal jsem, že ji někdo může mít za "utěšitelku". Spíše mne skličovala svou lhostejností. Připadal jsem si v ní opuštěný jako ten pták, jemuž nikdo nepomůže, zlomí-li si křídlo... Takto stísněný jsem pak se skupinou vodáků dorazil do Suchdola. Lužnice popadla lodě a silný proud nás hladce nesl. Můj vztah k přírodě se měnil. Vzpomněl jsem si, že ji Chesterton nazval "frivolní sestřička". Zprvu s námi jen koketovala.

starareka1.JPG

Pak jsme vpluli do Staré řeky a sestřička se změnila v divoženku. Tušil jsem, že projíždíme úžasnou krajinou, ale moje oči třeštily napětím, kdy zase bude třeba se bleskově rozhodnout, zda podplout či se vyšvihnout na padlý kmen a do prchající lodi zase skočit. Pak, jako by se dosytila pokoušení, řeka klidněla, les prosvětloval, vpluli jsme do houští rákosí, ale i to se otevřelo a před námi stříbřitě mžil nekonečný Rožmberský rybník.

Takto jsem plul po Lužnici ještě mnohokrát. Příroda teď byla partnerka, tu milostná, tu zlobivá, ale už jsem stačil hledět kolem sebe.I viděl jsem jižní Čechy z podhledu : labyrinty vrbových kořenů, tiché zátoky a tůně, osiřelé po dávných vodnících, staré mlýny, jichž kola doklapala, ale pořád s nadějí, že je ještě někdo roztočí. Cesty vedly také do Tábora, pověstného pěticí zlých propustí. Před nejdivočejší můj partner rozhodl proplout... Loď se převrhla a já se ocitl v kolmém víru.Jen jsem se vynořil, srazil mě ke dnu a tak pořád dokola. Myslel jsem, že se utopím. Kdosi zahradil propust ... a já se vynořil.

To už se na Vltavě chystaly přehrady. Strmé břehy vysekány, vyholeny po čáru zátopy. Vltava mi připadala jako odsouzenec, jemuž se před stětím odřízne límec. Do Prahy jsme dopluli pozdě večer a spustila se bouře. Přistáli jsme a do nedalekého drátěného plotu práskl blesk a vzápětí druhý. Naše vltavská cesta tehdy skončila jako Smetanova Vltava dvěma hromovými akordy.

Uchoval jsem si i pohled ze svých cest suchozemských, na kraj širý, tichý, do sebe ponořený, jak jej viděl můj drahý učitel Vítězslav Novák. Celý život tíhl k Valašsku, ale jak mu přibývalo let, rozpomněl se na rodný kraj a splatil svůj dluh k němu svou Jihočeskou svitou. Je to velmi krásná skladba, ale při ní si tiše pomyslím : já poznal jižní Čechy z pohledu, který vám, mistře, unikl - pohledu z lodičky."

Soukenikano.jpg

Co dodat po přečtení těchto řádek, že…? Chtěl bych touto cestou ještě jednou poděkovat panu profesorovi nejen za ten dopis, ale zejména – a to jistě i jménem mnoha čtenářů tohoto článku – za vše, co pro popularizaci české hudby udělal a dělá. A přeji vše dobré do dalších let !!

Ještě jedno poděkování mám. podpis.JPGUž několikrát jsem nemohl a nemohl najít nápad ani na titulek nového článku, natož aby pak jeho obsah byl ke čtení….

Určitě ale k některým z těch vydařenějších mých článků – věřte nevěřte - mi pomohlo přání v závěru dopisu pana profesora Hurníka.

 

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora