Povídka : O jedné noci (nejen) se šupinou…

sobota 1. leden 2011 09:38

Na poličce  kroužkový kalendář na rok 1981 nabízel  své první dny prvního týdne měsíce ledna– od čtvrtka prvního  do neděle čtvrtého... Stahovačka nad hlavou prosvětlovala čas  sobotního večera,  zvolna už přerůstajícího do noci.

Tiché minuty v jídelním koutě jen občas narušilo slabé vrčení  chladničky nebo šustot mačkaného papíru. alampatextano.jpg Tlumené cvaknutí vypínače proto bylo překvapivé a tak se otočil  k již temnému obdélníku prosklených dveří ložnice...

Už dočetla ? Měl bych taky končit.  V těch všech možných i nemožných papírech už byl opravdu trochu zmatek - Radka měla pravdu.  Ještě to moje kožené pouzdro a jdu si lehnout.  No prosím, stvrzenka na předplatné Mladé fronty na předloňský duben… šup s tím na hromádku. Záruční list a paragon…? Jo, to je na ten fén k narozeninám, záruka je do října jednaosmdesát, tak s tím do obálky v šanonu.  asupinaano.jpgZ malé boční přihrádky vysunul rybí šupinu. To se divím, že jsem tě neztratil - kolik je to už let, co mi ji táta dal. Ještě ho slyším, jak říká, že kdo má u sebe rybí šupinu, bude mít štěstí a budou se ho ještě držet i  peníze. Ale jo, s těma by to nebylo nejhorší, nestěžuju si. Oba s Radkou děláme. A to štěstí…?

Usmál se při vzpomínce na film s Marvanem a jeho procítěné :       "Co je štěstí ? Muška jenom zlatá ! “ Položil šupinu na stůl a ještě sáhl prstem do střední přihrádky pouzdra. Jeho zrak pak zůstal zaostřen na malou fotografii a jako na miniaturní černobílé obrazovce mu přebíhaly retrospektivní zlomky uplynulých let s Radkou.

Viděl koupaliště u rybníka, šel cestou lesního parku; opět usedal v kině o jednu řadu dál než trojice místních dívek; slyšel hudbu a tančil první waltz na plesu „U modré hvězdy“. Snivý obraz náhle přeskočil na interiér pokoje jeho podnájmu, poprvé byli vedle sebe ve stokrát chtěné samotě…

Táto, to bylo štěstí ! Ani nevím, jestli jsem už měl tu šupinu. Asi jo, když jsme se s Radkou jeden druhému neztratili. Mrknul na šupinu a zhluboka vydechl… To si vzpmněl na mamku, jak byla předloni  šťastná na křtinách, když se jeho mladšímu bratrovi, co se ženil čtyři  roky po něm,  narodil syn. Tam se už jako babička s úsměvem obrátila k Radce: ,,A co ty, kdy nám dáte s Petrem vnučku? Víš, už se nemůžu dočkat první holky v rodině… já sama měla tady ty dva kluky a moje sestra také dva. Ale co, když to bude kluk, tak holka přijde potom.“  Určitě mamka přes tu krásnou clonu štěstí ve svých očích v tom okamžiku nezahlédla hloubku otazníků uložených v očích Radky: jistě, maminko, kdy to ale bude, proč zrovna já ne a druhé ano ...?

Seděl otočený k ložnici a mezi prsty znovu držel tátův dárek i první fotku Radky. Spínač chladničky ho vytrhl z ticha vzpomínání. Poskládal roztříděné papíry, uložil peníze i doklady a zůstal stát u stolu. S jednou rukou v kapse a druhou ve vlasech a s otázkou: co s tou šupinou ? Ne že by zrovna věřil na kouzla, ale přece jenom je to od táty, připomíná nejen krásu a bohatství jihočeských rybníků. A nakonec i Radku a  kde všude byli spolu. Neubránil se úsměvu při vzpomínce, jak na Třeboňsku stávkovala, že už dál na tom kostitřasu, jak občas  říkala  letitému skútru, nepojede a počká na nějaký autobus domů. Byly to krásné časy. Dnes jezdí autem, pohodlně, ale... zase jen ve dvou.

Otevřel do pokoje, rozsvítil a odšoupl sklo v sekretáři. Šupinu vložil do broušené misky vedle malé porcelánové berušky a suchého myrtového věnečku s bílou mašličkou, těch relikvií – milých památek a připomínek, které zde už skoro osmý rok zvěčňují atmosféru a štěstí jejich svatby. Zašoupl sklo, ťukl do vypínače a zamířil přes koupelnu do ložnice.

---------------

...krajina mu připadala známá, mohutné duby již někde viděl, bylo jasno a horko. akaprsenano.jpg Stál na břehu a před ním, z tísnivě tmavé vody se vynořil kroužek, podobný kroužku dětského dudlíku. Změnil se na ovál, zmizel, vzápětí se vynořil výš, až byl vidět pár smutných očí a opět kroužek rybích úst lapajících po životadárném kyslíku. Své ruce, náhle neuvěřitelně dlouhé, natáhl z břehu až doprostřed té neživé hladiny. Vzal opatrně rybu – a kroužek se změnil v živé rty, známé a tolikrát viděné... Chtěl přiložit svoji tvář k těm rtům, ale už tam nebyly, a ani voda a břeh.

Seděl na jakémsi dvorku, smutně prázdném. V rohu stála uschlá lipka, opuštěná rezavá formička trůnila na kopečku písku a pod okapem ležela prázdná dětská vanička. Zaslechl sípavý šepot: ,,Petře, dej mě čisté vodě, zachraň mě pro příští život. Chvátej, čas je veliký protivník. Nebudeš litovat, vyber si přání, ale jen jedno a nevybírej dlouho, jdi hledat čistou vodu, vodu....“

Běžel dlouhými skoky, vznášel se, rozhlížel a hledal vodu. V dlaních cítil schnoucí rybí šupiny. Co by vlastně chtěl – kolo s rovným řídítky , co měl Jarda Hájků a které mu tolik záviděl ? Nebo k moři s velikou písečnou pláží ? Cítil pod nohama písek, kolem dokola jen písek a voda nikde. Viděl opět kroužek, lapající po vodě a slyšel : „Pospěš si, Petře, ještě nemám vodu ani to přání...“ Běžel dál k obzoru. Už věděl co bude chtít - pro maminku nové brýle, na staré už hůře vidí. Nebo to ne, raději dům, kde budou žít se svojí ženou a svými dět...

„Rybko vydrž ještě chvilinku, prosím !“ Náhle letěl nad řekou a lesem a viděl svého otce, jak z lesa tlačí starý kočárek plný suchých smrkových šišek. Chtěl mu zamávat, natáhl ruce - a měl je prázdné. Zůstala jen vlhkem nebo otiskem šupin malá stopa uprostřed dlaně…„To přání jsem nestačil dopovědět, naše společné přání. Rybko, kde jsi ?!“

Probudil se do nedělního rána, čtvrtého dne nového roku.... Chtěl si promnou oči, ale ruku v půli cesty zarazil.  arukaano.jpg Ve světle od lampičky u Radky zahlédl ve své dlani odlesk a cítil vlhkost. Zároveň vnímal i svůj vnitřní otazník:

Byl to sen ? Kde by se tu vzala nějaká ryba ? Musí povědět Radce o svém podivně živém snu.

Pootočil hlavu a uviděl  Radčinu tvář. Z otevřených očí  právě sklouzla po tváři jedna slza a skončila na kraji polštáře. Tam, kde ještě před chvilkou měl on položenou svoji ruku.

Vlhce teplá drobná dlaň mu zakryla rty ještě dříve, než se stačil na něco zeptat, A byl to on, kdo poslouchal. O středeční silvestrovské půlnoci, kdy mu to chtěla místo přípitku pošeptat, ale záblesk známého lidového „ teď radši ne - abys to náhodou nezakřikla“,  ten měl  v prvních chvílích rodícího se roku vítěznou převahu v odložení...  Dále překvapeně, ale soustředěně poslouchal o tom, jak dnes ráno, když viděla zblízka jeho tvář, zavřená víčka a otevřenou dlaň u své hlavy, nemohla již déle v nitru držet své velké tajemství a v očích slzy radosti a dojetí.  Slyšel slova o splněném snu… o štěstí, které roste každým okamžikem; o tom, co v uplynulých  čtrnácti dnech cítila, co vše zjistila a co už zaručeně ví.

Její už ne slzící, ale o to více zářící  oči  chvilkami  střídaly směr pohledů.  Do tváře svého  prvního posluchače  -  a do místa, kde by v létě ráda viděla postýlku.

konec.JPG

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora