Listy z deníku VII. - Nejen o schodech do nebe…

úterý 29. březen 2011 17:16

Jsou nejen okamžiky a události, ale i pocity a sny, které život neviditelným inkoustem píše hluboko do nitra člověka. Pokud je život o trochu nebo více komplikovaný i nepřízní osudu, má jeho interní deník také o několik nebo o hodně více popsaných listů...

Narozeniny s trojkou…

Jen jedinkrát za život se datum shoduje s věkem… Měl by to asi být den trochu slavnostně zvláštní.

A jeden byl opravdu zvláštní. Dopoledne z pokoje číslo třicet jedna ve třetím patře jedné z brněnských nemocnic vyvezli po úrazu páteře ochrnutého pacienta. Zdaleka se nechystal na oslavu. I když bylo jednatřicátého března… V den svých jednatřicátých narozenin mířil na chirurgii do přízemí na svou už třetí, byť menší, ale přece jenom operaci za poslední tři měsíce…

Dnes s odstupem času děkovně zvedám pomyslnou číši na zdraví těch, co tehdy stáli u mne při té zvláštní oslavě !   (jaro 1969)

Schody do nebe..

Náš sen dostával reálnou podobu, budeme mít parcelu a potom také chatku. Ale jako se v létě na vysokém modrém nebi náhle objeví tmavý mrak – tak osud dost nešetrně sáhl štěstěně do karet. Místo lopaty a jiného nářadí jsem vsedě svíral rukama obruče vozíku nebo občas jen na zvládnutí pár metrů svíral rukojeti berlí… Tak jako spáč často chce dosnít svůj přerušený pěkný sen, tak jsem ani já nechtěl nechat odejít náš sen.

Zjednaní řemeslníci, ochotní příbuzní i milí kamarádi budovali a montovali, až jednoduchá stavba dostala svou podobu. Za čas v jednom nedělním odpoledni přijel bratranec Václav, odstranil provizorní a začal budovat nové tři schody k zadním dveřím. Bohužel jsem jen přihlížel… a držel plánek i palce, aby se dílo dařilo.

Ale vosa v hrdle láhve s pitím zavinila zádrhel - Václav se žihadlem ve rtu, znalý možné reakce, ujížděl hned domů než pro otok nebude skoro vidět…

Co dál ?! Kolečko plné betonu, rozdělaná práce a slunce užuž končilo svoji denní pouť. donebe.JPG Rozhodnutí padlo jednoznačné: ač jsme tam jen my dva, doděláme to! Na místo se přesunula stará židle, na ní já z vozíku. Do levé ruky (také postižené, ale o trochu schopnější než v zápěstí ochrnutá pravá) se stěhovala zednická lžíce, kladívko nebo vodováha a dílko pomalu dostávalo podobu schodů.

O tom, jak je nesnadné ze židle usazovat větší kameny, měřit i trochu šalovat – zkrátka trochu zedničit. Podrobnosti svého nečekaného letmého sešupu ze židle do kolečka řidšího betonu vynechám… Manželka, ač nikdy podobné práce nedělala, překonávala rekordy v obětavosti a snaze.

Když jsme ve svitu petrolejky zpracovali poslední lžíci betonu, uhladili poslední koutek schůdku a uklidili nářadí, dívali jsme se chvíli na ty „naše schody do nebe“ ! Nevím, jaký má horolezec pocity na vrcholu vysoké obtížné hory. Ale myslím, že nemůže mít o moc jiné, než jsem měl já ten nedělní večer …(léto 1973)

Bolest a radost…

Říká se, že sdělená bolest je poloviční bolest… A mě ten podvečer bolelo, že nemohu být u toho, že nemohu jít se podívat za dcerou na její první prodlouženou do tanečních. Ač tolikrát už zapovězený a potlačovaný, přesto se objevil. Ten nemilosrdný otazník. Proč jste stále častěji tak kruté, vy už tolik let nemohoucí nohy ?! Jak nepopsatelně rád bych alespoň jeden valčík protančil s šestnáctiletým štěstím, se svojí dcerou…

Říká se, že sdělená radost je dvojnásobná radost… A mě ten už pozdní večer, při polibku na čelo a přání dobré noci dcera se štěstím v očích pošeptala : „tatí, to byla krása !“  (podzim 1978)

Proč…?

Stane se, že život ztěžkne tunami omezení svých pohybů, metráky poznání nedosažitelných běžných cílů i občas kilogramem drobných smutků a minirezignací… Potom je nesnadné, ale důležité začít hledat – a brzy či o trochu později objevit stránku svého nitra, kde jsou zapsána a na adresáta čekající slova podpory a objasnění utkání s realitou. Stránky vážící mnohem víc…

Mám už více let - řekněme že jakési krédo či heslo, že dokud vidím a slyším a můj mozek je schopen viděné a slyšené reálně zpracovat, není ještě nejhůř !

Mám báječnou rodinu - a protože souhlasím s moudrým starořeckým filozofem Euripidem, který asi před dva a půl tisícem let řekl : „Ve svých dětem žijeme dál “ - jsem rád, když vidím zdravě a v dobrých podmínkách vyrůstat čtyři vnoučata. I to je důvod, proč se snažím. Jsem také rád, že poznávám hloubku a pravdu dalšího známého moudra: „Korunou starců jsou děti dětí !“   (jaro 2011)

A ještě jednou trojka…
Dá se říci, že  co člověk, to jiný a originální scénář pro hru, zvanou život.  Jedna z mnoha epizod v  mém již dlouhém scénáři  začala právě  koncem března 2008   článkem „Jak to vidím já“. Dnes si  říkám opět : jak to vidím?  A vychází mi, že se sluší  za  ty uplynulé  tři roky poděkovat.  Proč a komu…?

Odpověď je jednoznačná  Děkuji všem čtenářům za milá a povzbudivá  slova;  za  informace a poznámky  a také za kladná hodnocení. Těší mě, že jsem se za celou tu dobu nesetkal s ryze negativní nebo dokonce s hrubou reakcí. Řadě kolegyň a kolegů na blogu LN  patří můj dík  nejen za jejich rady, ale i za to, že byli a jsou mým vzorem. psaninaPC.JPG

Milé čtenářky, milí čtenáři, přátelé,   srdečně vám dnes také  děkuji za  důkaz,  že čas u  klávesnice  (pro mně ještě dostupného  pojítka se světem venku) jsem netrávil zbytečně a osamocen, nýbrž ve  slušné společnosti.  Ve společnosti se svými čtenáři, na které myslím jak při  přípravě, tak   i  potom během svého nelehkého  „ťukání“ nových článků…

 

Z jihu Čech pěkné jarní dny přeje

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora