Útěky (nejen) od tepu svědomí ...

čtvrtek 29. listopad 2012 16:38

Motto: Člověka  někdy nebo i často vede  svědomí k tomu, že své minulé jednání odsuzuje.  Někdy jednání mohlo být  doslova špatné a tehdy se dostavuje stav myšlení – špatné svědomí. To má  člověk pocit, že se má stydět a také i tehdy, když o tom  co „provedl“ nikdo jiný neví… Není vzácné, že jsou  stavy  pomyslných i skutečných útěků od tíhy svědomí, od vnitřní překážky žití jako dříve.

      V obdélníku otevřených dveří se objevila postava muže. A za ním druhá. Světlo zapalovače osvětlila tvář staršího z nich. ,,Tak co, kam? “ zeptal se a sfouknul miniaturní ohníček. - ,,Přece domů.“ - ,,Ženatej? Já myslel, že jsi na ubytovně.“ - ,,Proč?“ otočil se mladší. -  ,,Proč? Když jsi tu často podvečer i později…“ -  ,,To ne...“ chtěl vysvětlit, ale jen mávl rukou a polohlasně dodal: ,,....ale, co vy víte!“ Odmítl pozvání na ještě jedno pivo.

       Z chodníku u hospody U lva  zakloněnou hlavou pozoroval oblohu, jako by podle hvězd chtěl zkontrolovat postavení rafiček na věžních hodinách. Mnoho času do desáté už  nescházelo. Pomalým krokem zamířil  k úzké uličce ven z náměstí. Šel jako někdo, kdo nemohl zůstat dále na místě a musí dojít tam, kam se mu až skoro nechce. Šel tudy už potolikáté, že připadal sám sobě jako součást města a ulice - jako temný dům bez jiskry, sešlý a starý. Procházel pod klenutím kamenné brány a měl stísněný pocit, stejný jako často. V podvědomí  slyšel : To nemůžeš jít dřív domů? Čekám, na zahradě plno práce, na všechno nestačím, a ty co ?!  Pavle, nech už to vysedání  U lva.  Prodloužil krok, ještě pár metrů k zatáčce a už viděl most a siluetu lesa za řekou. Několik kroků, zatočil za roh a byl doma. Pohlédl na vstupní branku mezi kamennými pilíři. Kolikrát za poslední dobu před ní stál a rozmýšlel se, jestli má jít dál nebo se vrátit. Zatím vždy odehnal myšlenku na hotel Slavie  u nádraží, který tak důvěrně znal z dětství.,Prosím jeden jednolůžkový pokoj  -   Na jak dlouho? -  ,Nevím, snad napořád.   Zakroutil negativně hlavou  sám k sobě, že vůbec přišel na ten zbabělý nápad. Skřípnutí  pantů  branky ho vrátil do reality. Slíbil potichu, že zítra je namaže a  věřil, že to nedopadne stejně, jako s mnoha svými sliby předtím...

       Zašel do kuchyně, z chladničky vyndal pivo a posadil se na lavici k oknu. Pomalu pil  a díval se ven. Z bílé dveře se mu nechtělo. Nechtěl slyšet zase výčitky a prosby, diskusi a vysvětlování…Také už několikrát až do rána, kdy oba seděli proti sobě naprosto vyčerpáni a stejně tak bezradní, jako když  hovor začínali. Věděl, že Jarmila nespí, že čeká. Pravdou je, že už nezvyšovala hlas jako před časem : ,,Ty nějakou máš! Která to je?!“ a potom probírala všechny jeho spolupracovnice jako možné přítelkyně. Uráželo ho, že mu nevěří; vysvětloval, prosil, křičel, urážel se, odcházel do kuchyně na lavici. Už ani neprosí  jako dříve. Věděl, že ale stále čeká. Že oba čekají na nějaký zlom,  na nějaký impuls, který je postrčí k slůvku -  „a dost !!“

     Kdyby nebyl před časem takový sobec, takový spokojený a na špičku nosu nevidící egoista, nemusel tu takhle sedět. Tak jako dříve nechtěl druhé dítě s argumentem: Jituška nám stačí, bude mít prostor pro svůj  život, pro studia a … a vůbec, tak  už nejméně rok  po něm touží.  Jarmile se jednou zmínila:  blíží se pětatřicítka a   pro ženu často riskantní... A stejně, teď jsem na tom nervově špatně. Nechtěj to… Chápal ji, rozuměl, nechtěl naléhat nebo něco předstírat. A tak zvolil  podle sebe  snad ten  nejpohodlnější způsob řešení. Na cestě domů se z  občasných zastávek u kamaráda,  který renovoval starší baráček a tam pomáhal ….. nebo  v hospodě (na jedno nebo  dvě piva) se stal už zvyk. Vyhovovaly mu pivní řeči štamgastů o všem a vlastně o ničem. Nemusel přemýšlet a vzpomínat. A čím víc ho Jarmila prosila, zapřísahala i hrozila, tím častěji nechvátal, jak si často myslel, do poloprázdného bytu. Domov a  lokál  U lva  byly jako mlýnské žernovy. Přes den, u stolu s výkresy nebo v mechanické dílně nad  svou prací, která mu vždy přinášela uspokojení a radost, tam tolik času vzpomínat  neměl. I tady se však přistihl, že jeho myšlenky se ubírají jinými cestami, než by potřeboval. Sám sobě nadával, sám sobě byl soudcem i obhájcem: - Kruciš, chlape, vždyť přeci nejsi takový srab. Máš domov, ženu Jarmilu a  práci...

       Komu to vadí, že je to tak? Nikomu! Co se stalo, když jejich dcera ... Ano, kolikrát za ty dva roky už proklel ten okamžik, kdy říkal dcerce, že nebude mít čas, aby  s ní jel v sobotu na výstavu psů a jiných tvorů v nedalekém Měšíně. A když  druhý den souhlasil s návrhem Jitky: ,,Tak jen jeď s kamarádkou ze třídy, když tě její tatínek vezme.. A vraťte se brzy, jo ?“ Jen jednou viděl ten strom, ale představu nabouraného auta a drobného tělíčka, zaklíněného s mlčícím srdcem mezi sedačkami, nemůže nejen dva roky a  navždy odehnat. Stejně jako velký otazník – co se okolo dělo dál ?  Nic, život  šel vstříc dalším dnům, ptáci zpívali, řeka pod zahradou tekla, lidé se bavili a smáli...

ANO-vlasydcery.jpg   

Seděl a  upřeně hleděl oknem na stromy v zahradě.  Prsty si zajel do svých vlasů  a ten pohyb ho přenesl do chvil, kdy Jitka sedávala na jeho klíně a poslouchala pohádky nebo vyprávění  o jeho dětství… Jako by se ocitl zpět v čase,  cítil a vnímal   jemnost a  vůni mladě krásných vlasů své dcery, když je hladil.

 

 Nevšiml si, že se pomalu otevřely dveře ložnice a Jarmila stála na prahu a pozorovala ho. Po chvilce se otočil ke stolu a zahlédl ji… Připadal si jako malý kluk, přistižený mámou při krádeži cukru. Uvědomil si, že se před ní stydí.

 

         Seděli proti sobě a mlčky snídali. Jen zakroutil hlavou, když mu Jarmila chtěla namazat ještě jeden rohlík. Dopil čaj a už chtěl vstát od stolu, když ho překvapilo: „Včera odpoledne tě tady sháněl nějaký Franta Cepák  nebo Čapek. Tak nějak se jmenoval.“ -  ,,Čapek. No a co?“ -  “Že je tvůj spolužák a rád by tě viděl. Jedou s manželkou na výšlap kolem Lužnice.  Mají  den volna, tak si zase  vyšlápli. Za Sobíku jeli přes Oboru do Bechyně, tam to vzali k Židově strouze  a  potom zpět přes  známou Bechyňskou duhu, Malšice a Slapy  k našemu mostu  a k nám. Od nás to vezmou na  kolech podél řeky domů.   Jo a chtěl se také s tebou domluvit na blížícím se srazu třídy už  po dvaceti  letech.“ -  ,,Copak Franta. To byl vždycky sportovec. Když jsme spolu váleli za třídní manšaft...“ mávnul rukou a pokračoval. ,,A Zdena, jeho žena, tak ta byla taky víc na stadiónu než v kroužku domácích prací.“   Jarmila se všimla změny na jeho tváři i jiného zabarvení hlasu. Podívala se mu do očí a zdály se být  podobné těm, jaké měl dříve. Živé… -  ,,A jak Franta, kluk jeden, na tom kole vypadá? Už jsem ho neviděl fůru let“  -  ,,Dobře, jako reklama na zdraví, ale...“ udělala malou přestávku, ,,ale já...já spíš pozorovala ji.“

      V lokále sedělo jen několik lidí a časná odpolední hodina určovala jejich složení; výletníci a přespolní už od oběda odešli, mládí raději obklíčilo nedaleký velký rybník, na večeři bylo ještě moc brzy, tak jen pár důchodců a ti, které sem na chvilku zahnala žízeň. Vzadu u rohových stolků seděli stálí hosté, každý na své obvyklé židli a u jednoho piva. U  kterého dokáží probrat události  od  šedesátého osmého do sametové změně přes životopisy všech co tu zrovna nejsou a ještě se přít zda  bude zase nová a jaká vláda. Do té odpolední sestavy patřil i on – mlčící  nad sklenicí, kde pěna už dávno spadla, jednou rukou otáčel otlučený popelník, druhou podpíral hlavu a nepřítomně koukal před sebe. Jeho vnitřní souboj soudce a obhájce pokračoval:  V práci máš už pomalu pověst divného a taky se mluví o vašem rozvodu...“  – „Ale já přece nepiju, já se neopíjím, já tu jenom čekám na večer,  na tmu, na milosrdný posun času. A to není to stálé, jen dočasné...“ – „Podívej se na sebe, bledý, oči červené. Kdo ti má věřit ?“ – „Ale šéf mi nic  neříká... - “Zatím ti to hochu toleruje. Asi ti věří, že se sebereš, že budeš ten dobrý dřívější Pavel, že už se srovnáš.“  Obličeje mužů u protějšího stolu se mu pod přivřenými víčky slévaly v jednu velikou, starou, vrásčitou a životem unavenou tvář. Ze směsice hlasů vnímal jen jednotlivá slova: „Důchod...v šedesátém roce... vnučka.... ty léky, co…novou hůl...jó, mládí...“ Klapnutí  drobných splynulo s odsunutím tácku a nedopitým pivem. Židle zůstala  nezastrčena.   

        Jarmila zabraná do žehlení prádla  se trochu lekla, když zaslechla hluk rozjíždějícího se  auta před domem  a vzápětí  skřípání branky. Oči jí vyjely nahoru k hodinám a hned k oknu. Zahlédla jen Pavlova záda. Byla tak překvapená neobvyklým návratem, že ani nešla ven, ale opatrně k oknu v ložnici. Viděla, jak Pavel otvírá už přes rok prázdnou  garáž a na podzimním sluncem hlazený  dvorek vyváží jejich dlouhým časem zaprášená jízdní kola a míří k zahradní kůlničce.

       Na mžik zmizel z okraje jejího „plátna“ – a pak zpoza rohu vyšel a mířil opět ke  garáži… a vedl dvě kola.  Dvě nová treková kola. Červené a modré…

Rudolf Kukačka

NULIJak já Vás obdivuji!11:295.12.2012 11:29:49
Marek TrizuljakMoc pěkné čtení.14:1830.11.2012 14:18:31
Eva, novJedním dechem09:5330.11.2012 9:53:07
NaďaJá taky zdravím08:3930.11.2012 8:39:55
zuzanazajicovamilý Rudolfe,19:5329.11.2012 19:53:02

Počet příspěvků: 5, poslední 5.12.2012 11:29:49 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.