Mít svůj cíl – zůstat tátou…

čtvrtek 17. duben 2008 10:24

Podvečerní ticho nemocničního areálu tehdy prořízl jekot sanity a za chvíli takový čiperný děda-pacient na našem pokoji hlásil, že k nám, na „úrazové", přivezli někoho, kdo vypadl z vlaku. A je na tom moc zle. Do Štědrého dne zbývaly už jen hodiny…

Za dost měsíců se naše cesty poprvé setkaly. Seděl jsem před budovou rehabilitačního ústavu, když jsem náhle měl na vteřinku dojem, že kolem projíždí nějaká socha, živé torzo Michelangelova Davida... Od cvičitelky jsem se dozvěděl, že je to nový vozíčkář - amputář, kterého prý opilí mladíci vystrčili těsně před nádražím z vlaku. Přišel o obě paže a jednu nohu. A má doma tři malé děti…K osobnímu setkání i představení došlo brzy při čekání na léčebné procedury. Po chvilce jsme zavzpomínali na „naší úrazovku" a pak už jsme se potkávali častěji. Při jedné z besed na terase budovy jsme se s Pepou dostali k otázkám, kde brát optimismus, kde sílu držet se nad vodou, když ten náš úrazy úplně změněný život je tak trochu, ne-li hodně bez vyhlídek a jistot. Mnohým kolem nás se doslova hroutil před očima...Sám jsem přesně a dobře nevěděl, co bude dál.


Dodnes si pamatuji jeho vyrovnaný a melodický hlas: "Dokud dýchám a myslím, jsem. A řečeno s panem Werichem - když už jsem, musím udělat něco pro to, abych byl i dál. Cvičení s protézami na rukách mi nejde, skoro nic neumím, ale… ale budu umět! Udělal jsem už první krok na protéze, dva mě drží a berle mám přivázané k ramenům, ale - stojím a vidím svět z normální člověčí výšky, ne z vozíku nebo postele. A ty první kroky se změní na desítky ... a jednou se sám i najím a obleču. Sám! A také chci jít co nejdříve domů, k ženě a dětem, hlavně k nim..." Když jsem přitakal, že to já i jiní také, ale co tam budeme dělat, co budeme platní, když sami potřebujeme pomoc, tišeji a trochu s pohledem někam do šedi stěny za mojí hlavou odpověděl : "No, s dětmi na ramenou hopsat určitě nebudu, ani s klukama hrát fotbal, ale - tátu mít doma budou. Přijdou třeba s odřeným kolenem a já pofoukám, přijdou s problémem a já poradím. Ne…? A děti snad budou říkat jako ostatní - náš táta vyprávěl, náš táta nám četl nebo - my se zeptáme našeho táty. Já si myslím, že to snad je ta naše síla, ten náš cíl. Zůstat tátou svým malým dětem“.

Všechno, co bych chtěl dále psát o utrpení i odhodlání, o obžalobě nerozvážnosti jednoho a síle a vůli druhého člověka, by možná někomu zaznělo jako fráze - a je i těžké najít vhodná slova. Snad jen těm, kteří při ztrátě první „velké lásky", při první malé prohře či bolestnějšímu „šťouchanci" na kolbišti života přemýšlejí o smyslu či zbytečnosti – těm bych chtěl připomenout, že kdo si najde svůj cíl a chce ho dosáhnout, má napůl vyhráno. Pak už udělat ten první krok... a chtít.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora