Matka...

úterý 2. duben 2013 09:38

U nejedné ženy byly ještě znát stopy vlhkosti v očích a někteří muži, jindy sahající  po odříkané cigaretě byli klidní, vážnější nebo rozpačití.

          Na plakátu vedle již  prázdného vchodu byl čitelný poutač s nadpisem: Karel Čapek  -  MATKA. V nevelké divadelní šatně se odličovala představitelka hlavní role a pozorovala svoji  tvář.  Seděla a před studenou a neživou hladinou zrcadla vedla tichou samomluvu: Bože, to už je pár let, co hrála prvně Čapkovu  Matku - roli, která v jejím skutečném životě, bez kulis a šminek, bez nápovědy a světel, jí nebyla nikdy dopřána. Dnes, kdy po jedné sezóně obnovili tuto hru, plnou lidskosti, rozumu a apelu svědomí, se cítila citově rozrušená a snad i unavená.... Ale jinak než obvykle. Měla divný pocit vnitřní tíhy otázek.  Už nejsi mladice a už by ti i nejhodnější režisér nedal  hauptroli ve „Zkrocení zlé ženy“.

        Kde jsou ty časy, kdy se po vydařeném představení sedělo někdy až k rozbřesku, kde jsou časy dovolených nebo jen nedělí v malé  dřevěné chatce u břehu řeky. Býval také i často otazník – „Dáňo, pomůžete nám, že jo? S tím vaším jste sami, nikdo vás nečeká, to se máte.“  Pomáhala ráda, ani říkat jí nemuseli. Jako s těmi  kluky z rodin bratrů Ludvy,  měla je ráda o prázdninách dva-tři týdny u sebe. Většinou jednoho a za dva týdny druhého. Každý jí říkal teto, tetičko… ale žádný nikdy neřekl  mámo, maminko nebo mami. A tolik si to přála. Její manžel také, ale nikdy neslyšela ani náznak výčitky.

       Cestou z divadla, výjimečně sama, se snažila odhadnout kolikrát asi šla noční ulicí domů ze zkoušek nebo představení. Pravda byla, že většinou ne sama. S myšlenkami na bývalé i nynější kolegy v místním amatérském-ochotnickém  souboru stoupala schodištěm do podkrovního bytu. Zastavila se a  rukou na hrudi vnímala tlukot srdce. "Asi bych měla trochu vysadit  a zajít zase k doktorovi aby se podíval na tlak.... a také na „cukr“. Třeba hned zítra. Ale to nejde, vždyť jedeme po obědě do Chlumu. Nemůžu nechat náš ansábl ve štychu. Tak tedy pozítří.".

                                            ----------------------------------------

          Chvilku před prvním zvonění jí v šatně předal kolega režisér kytici. S tím, že dnes je to jubilejní Matka, ve které hraje. „To snad ne, už dvacáté ?! Že to spočítal ten můj ? Haló, Ludvo, přiznej se...“  Její tváře i pod nánosem líčidla červenaly, jako by vstřebávaly barvu dvaceti růží, které svou jemnou vůní svátečně pohladily i všechny okolo. Dívala se okamžik přes květy pomyslně někam daleko do života. Když zaregistrovala druhý zvonek, vnitřní hlas jí oslovil: Dnes budeš hrát nejen pro diváky – ale zejména  pro Ludvu a  své  syny.

         Světla sanitky bylo ještě zlomek času vidět  než odbočila na silnici do okresní nemocnice. Všichni se vrátili do šatny a skoro mlčky skládali její věci do kufříku. Ani se nestačila úplně odlíčit.  Do ticha stísněných myšlenek zaznělo: „Pánové, já to slyšel a  asi ne sám, že dnes dala do svého hlasu víc než jindy.  Jako kdyby se přidávala neviditelná zvuková kulisa - její srdce.“

                                           ----------------------------------------

       Po týdnu opustila nemocnici do domácího klidu a odpočinku. Snažila se dodržet rady lékařů do posledního písmene. Do myšlenek pouštěla nejčastěji jen vzpomínky na to dobré, na mládí a léta s Ludvou. Oživovala časy, kdy už jako velmi mladá byla členkou a  později principálkou nevelké  kočovné divadelní společnosti. Zde poznala o tři roky mladšího  herce, vzali se a usadili se tady, kde jsou dodnes. Brzy muž otevřel malý krámek s různým zbožím, potom jiný – papírnictví. Jeden den, list v knize své minulosti nemohla vynechat. Událost, která jak říkávala, jí „hejbala žlučí“, když  nad vchod jejich krámu - z rozhodnutí nejvyšších  mocipánů -  byla instalována tabule s nápisem „NARPA“ a z majitelů byli pan vedoucí a prodavačka.  Ale co... !!

      Když  se vrátila z lázní  Poděbrady, bylo  řízení o jejím důchodu už skoro hotové. Od prvního listopadu devatenácetpadesátdva, ve svých sedmapadesáti. Zatím bude občas chodit jen na pár hodin za pult vedle  manžela, potom i více.  Vážný „ortel“ pánů doktorů už brala jako neměnnou reálnou skutečnost. Dosavad byla  bytostně spojena  s herectvím a divadlem, ale život bývá i  takový, že má sílu  "člověčí života scénář" pozměnit v  požadavcích, zvycích  a přání.  Mezi kolegy ze souboru zavítala občas na kus řeči, na posezení. Na představení už ne, aby podle rady muže a doktorů, nejitřila nitro třeba i jen malou lítostí, že už není na divadelních prknech, která znamenají svět.

                                     ==========================

         Uplynuly necelé tři roky od Dániny  poslední  divadelní role. V jednom letním slunečním předpoledni pětapadesátého roku jsem ve svých  sedmnácti letech stál vedle maminky a otce. 1_ruze.jpgNemohl jsem v plynoucích chvílích nevzpomenout na své několikeré prázdninové dny u milé tety Dáni.  Stáli jsme ve skupině otcových bratrů  a jejich rodin. V okolním tichu byly oči, jak strýce Ludvy, tak většiny z nás otočeny dopředu.

 Tam - u otevřené hrobky - byli  čtyři muži v tmavém, každý se čtyřmi růžemi v sevřených prstech. Stál tam nejstarší Ondřej,  dvojčata Kornel a Petr  i nejmladší Toni. Všichni se skloněnou hlavou, všichni synové, které herečce  Dáně  na řádku let „daroval“ pan dramatik Karel Čapek…

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora