Matka...

úterý 2. duben 2013 09:38

U nejedné ženy byly ještě znát stopy vlhkosti v očích a někteří muži, jindy sahající  po odříkané cigaretě byli klidní, vážnější nebo rozpačití.

          Na plakátu vedle již  prázdného vchodu byl čitelný poutač s nadpisem: Karel Čapek  -  MATKA. V nevelké divadelní šatně se odličovala představitelka hlavní role a pozorovala svoji  tvář.  Seděla a před studenou a neživou hladinou zrcadla vedla tichou samomluvu: Bože, to už je pár let, co hrála prvně Čapkovu  Matku - roli, která v jejím skutečném životě, bez kulis a šminek, bez nápovědy a světel, jí nebyla nikdy dopřána. Dnes, kdy po jedné sezóně obnovili tuto hru, plnou lidskosti, rozumu a apelu svědomí, se cítila citově rozrušená a snad i unavená.... Ale jinak než obvykle. Měla divný pocit vnitřní tíhy otázek.  Už nejsi mladice a už by ti i nejhodnější režisér nedal  hauptroli ve „Zkrocení zlé ženy“.

        Kde jsou ty časy, kdy se po vydařeném představení sedělo někdy až k rozbřesku, kde jsou časy dovolených nebo jen nedělí v malé  dřevěné chatce u břehu řeky. Býval také i často otazník – „Dáňo, pomůžete nám, že jo? S tím vaším jste sami, nikdo vás nečeká, to se máte.“  Pomáhala ráda, ani říkat jí nemuseli. Jako s těmi  kluky z rodin bratrů Ludvy,  měla je ráda o prázdninách dva-tři týdny u sebe. Většinou jednoho a za dva týdny druhého. Každý jí říkal teto, tetičko… ale žádný nikdy neřekl  mámo, maminko nebo mami. A tolik si to přála. Její manžel také, ale nikdy neslyšela ani náznak výčitky.

       Cestou z divadla, výjimečně sama, se snažila odhadnout kolikrát asi šla noční ulicí domů ze zkoušek nebo představení. Pravda byla, že většinou ne sama. S myšlenkami na bývalé i nynější kolegy v místním amatérském-ochotnickém  souboru stoupala schodištěm do podkrovního bytu. Zastavila se a  rukou na hrudi vnímala tlukot srdce. "Asi bych měla trochu vysadit  a zajít zase k doktorovi aby se podíval na tlak.... a také na „cukr“. Třeba hned zítra. Ale to nejde, vždyť jedeme po obědě do Chlumu. Nemůžu nechat náš ansábl ve štychu. Tak tedy pozítří.".

                                            ----------------------------------------

          Chvilku před prvním zvonění jí v šatně předal kolega režisér kytici. S tím, že dnes je to jubilejní Matka, ve které hraje. „To snad ne, už dvacáté ?! Že to spočítal ten můj ? Haló, Ludvo, přiznej se...“  Její tváře i pod nánosem líčidla červenaly, jako by vstřebávaly barvu dvaceti růží, které svou jemnou vůní svátečně pohladily i všechny okolo. Dívala se okamžik přes květy pomyslně někam daleko do života. Když zaregistrovala druhý zvonek, vnitřní hlas jí oslovil: Dnes budeš hrát nejen pro diváky – ale zejména  pro Ludvu a  své  syny.

         Světla sanitky bylo ještě zlomek času vidět  než odbočila na silnici do okresní nemocnice. Všichni se vrátili do šatny a skoro mlčky skládali její věci do kufříku. Ani se nestačila úplně odlíčit.  Do ticha stísněných myšlenek zaznělo: „Pánové, já to slyšel a  asi ne sám, že dnes dala do svého hlasu víc než jindy.  Jako kdyby se přidávala neviditelná zvuková kulisa - její srdce.“

                                           ----------------------------------------

       Po týdnu opustila nemocnici do domácího klidu a odpočinku. Snažila se dodržet rady lékařů do posledního písmene. Do myšlenek pouštěla nejčastěji jen vzpomínky na to dobré, na mládí a léta s Ludvou. Oživovala časy, kdy už jako velmi mladá byla členkou a  později principálkou nevelké  kočovné divadelní společnosti. Zde poznala o tři roky mladšího  herce, vzali se a usadili se tady, kde jsou dodnes. Brzy muž otevřel malý krámek s různým zbožím, potom jiný – papírnictví. Jeden den, list v knize své minulosti nemohla vynechat. Událost, která jak říkávala, jí „hejbala žlučí“, když  nad vchod jejich krámu - z rozhodnutí nejvyšších  mocipánů -  byla instalována tabule s nápisem „NARPA“ a z majitelů byli pan vedoucí a prodavačka.  Ale co... !!

      Když  se vrátila z lázní  Poděbrady, bylo  řízení o jejím důchodu už skoro hotové. Od prvního listopadu devatenácetpadesátdva, ve svých sedmapadesáti. Zatím bude občas chodit jen na pár hodin za pult vedle  manžela, potom i více.  Vážný „ortel“ pánů doktorů už brala jako neměnnou reálnou skutečnost. Dosavad byla  bytostně spojena  s herectvím a divadlem, ale život bývá i  takový, že má sílu  "člověčí života scénář" pozměnit v  požadavcích, zvycích  a přání.  Mezi kolegy ze souboru zavítala občas na kus řeči, na posezení. Na představení už ne, aby podle rady muže a doktorů, nejitřila nitro třeba i jen malou lítostí, že už není na divadelních prknech, která znamenají svět.

                                     ==========================

         Uplynuly necelé tři roky od Dániny  poslední  divadelní role. V jednom letním slunečním předpoledni pětapadesátého roku jsem ve svých  sedmnácti letech stál vedle maminky a otce. 1_ruze.jpgNemohl jsem v plynoucích chvílích nevzpomenout na své několikeré prázdninové dny u milé tety Dáni.  Stáli jsme ve skupině otcových bratrů  a jejich rodin. V okolním tichu byly oči, jak strýce Ludvy, tak většiny z nás otočeny dopředu.

 Tam - u otevřené hrobky - byli  čtyři muži v tmavém, každý se čtyřmi růžemi v sevřených prstech. Stál tam nejstarší Ondřej,  dvojčata Kornel a Petr  i nejmladší Toni. Všichni se skloněnou hlavou, všichni synové, které herečce  Dáně  na řádku let „daroval“ pan dramatik Karel Čapek…

Rudolf Kukačka

Marek TrizuljakLído, taky si myslím, že to nemohla být Švorcová22:405.4.2013 22:40:03
Lída V.Marku,00:135.4.2013 0:13:20
Marek TrizuljakAd: levap22:224.4.2013 22:22:39
Marek TrizuljakNesmírně krásně napsané...22:323.4.2013 22:32:47
Fany* * *18:443.4.2013 18:44:21
zuzanazajicovaRudolfe...19:482.4.2013 19:48:48
Lída V.Pane Kukačko,19:072.4.2013 19:07:36
RudolfAutor vzpomíná na svojí tetu...13:432.4.2013 13:43:15
josef hejnaJá to pochopil jako vzpomínku13:262.4.2013 13:26:05
NULIMilý Rudolfe,13:152.4.2013 13:15:30
FanyProsba11:522.4.2013 11:52:55
josef hejnaRudolfe, napsal jste to citlivě.09:542.4.2013 9:54:41

Počet příspěvků: 14, poslední 5.4.2013 22:40:03 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.