Zpáteční vlak

čtvrtek 18. duben 2013 13:56

Povídání  o muži a jeho prožitých roků v období války; o vzpomínání na krutosti. A zejména o  tragickém dni, kdy oheň zabíjel...    Také o jednom moudru pana učitele : "Jo, jo, tak to bývá – mnohdy je osudem trestán ten, kdo si to vůbec nezaslouží  a ten kdo trest zasluhuje, chodí po světě jako pán."

       Ze  zásuvky vzal stránku z časopisu, dal  do aktovky a přetočil stolní kalendář 1960  o tři dny dopředu a pomalu se oblékal. Očima přejel malou kancelář a vydal se na cestu do nedaleké garsonky. Při chůzi ve vnitřní samomluvě uvažoval o svém rozhodnutí : „Na cestu si vezmu malý kufřík, pojedu autobusem i když je to daleko, přespím v hotelu. Zpátky v neděli vlakem... ne, vlakem ne ! Nejel jsem celou tu dobu, nepojedu ani teď.  Od podzimu pětačtyřicátého, co mě pustili ze špitálu jsem nejel. Ale co – kdoví co bude“.

        Autokar uháněl po dálnici, za oknem se střídaly scenérie ranní  krajiny, ale on je nevnímal. Seděl zamyšlený a opakoval si části  textu pod fotografií v článku: Starosta Ingolstadtu přijal občany... převzali odměny a medaile  za své činy a... Na snímku zleva: starosta...v první řadě Heinz Kraus (sedící)....

           Kraus - Heinz – Kraus – Heinz - Kraus. vagon_.jpg    V uších mu znělo to jméno a připomínalo rytmus kol na mezerách kolejnic. Přivřel oči a opět viděl ten tisíckrát prokletý dřevěný vagón s ostnatým drátem v okénkách u stropu, cítil vydýchaný vzduch i výpary mužů v pruhovaném. Jaro pětačtyřicet –  je to dávno a přesto jsou vzpomínky živé, do každého detailu opakovatelné. Jako retrofilm, v kterém řezavě křičí starý kaprál: „Krausi, zažeňte je do vozů! Máte s Kirschem na starosti ty první dva vagóny. Dávejte pozor, ať nikdo nezdrhne!!“ Od  té doby nenáviděl vlak, sykot páry a pohled na nákladní vozy, na ty klece na kolejích. Zastavení před motorestem ho vrátilo do přítomnosti. Vystoupil, aby se prošel a občerstvil, ale myšlenkami byl stále u  Krause:  Jak ho v tom cizím městě najdu ? Zeptám se, když byl v novinách, tak ho asi budou znát.

         „Pane, nechal jste tu svou kávu“ volala prodavačka z okénka kiosku. S rozpačitým úsměvem se vrátil.  Příliš myslel na  dvě ženy, které  tehdy  viděl několikrát na zastávkách, když nosil vědra vody do vagónů. Seděly schoulené v rohu vagónu, jedna zahřívala druhou, mladší podpírala starší. Obě měly v očích smutek a nevyřčenou otázku: shledám se s rodinou? 

          Na parkovišti zazněla výzva k nastoupení.  Myšlenky se mu v hlavě přelévaly jako roj včel. Všechny kolem  otázek na jedno nelehké téma: Co udělám? Jen žádnou zbrklost, ta je špatným pomocníkem. Jako tenkrát – stačilo jen aby někdo udělal  jeden pohyb ruky. Kdybych se měl dnes  s kým poradit, sám nevím, co vlastně chci.“ Mnul si spánky a snažil se přijít na to, co by mu asi řekl otec.

        Stále ještě  nevěděl, kde a jak otec vůbec skončil. Tehdy,v zimě jednačtyřicátém  šel z rodiny jako první,  z noční směny  ve fabrice-muničky Krupp-Essen,  rovnou za mříže. Na udání, že kritizuje vůdce a  mocenské zabírání evropských států Wehrmachtem.  V časném  ránu s křikem a ranami přišli z gestapa pro rodinu. Obrátili byt vzhůru nohama a našli tátovy mapy Evropy s barevnými škrtanci a různé výstřižky z tisku. A v knihovně  dvě knihy, které v Říši byly už před  lety přísně zakázané. V  ložnici na zdi visící kříž vyvolal další křik na  matku.  Proč má doma křesťanský symbol, když podle svědků odsuzuje nápis na přezce opasků vojáků  - Bůh s námi. Zřejmně  nevěří, že ten nahoře žehná a ochraňuje chrabré německé bojovníky?!  GOTT MIT UNS  je  přece pro každé v Říši  nedotknutelné. A že ona bude  litovat!   Následovala cesta na gestapo k výslechům a  do věznice.  Poslední společná cesta matky,dcery a syna.  Snad v každé společnosti se stávalo a stává, že malý nebo i zanedbatelný prohřešek jedince vyroste až do výše a šíře, která  jeho život obrátí nejen zcela naruby, ale i  k tragickému konci. Nacistický moloch byl až nelidsky pronásledující a  trestající občany nejen své země.

    Po válce zjistil na úřadě a Červeném kříži, že pro obě byl osudný koncentrační tábor Ravensbrück. Nepřežily nelidské podmínky a teror, jako desítky tisíc žen, obětí  fanatických nacistů, zuřivých esesáků i nejednoho nemorálního kápa  v Ravensbücku.  ------   On  měl trochu štěstí. Dělal před zatčením  několik let  sanitáře v jedné essenské nemocnici, kde se od prvního roku válečného tažení léčili převážně  vojáci z fronty. Po zatčení ho ve věznici  po několika týdnech přidělili na marodku jako vězně - sanitáře. Uplynul rok a přesvědčil se, že gestapo mělo a má své donašeče a udavače úplně všude.  Za falšování záznamů o teplotě vězňů na marodce, za utajované předávání léků, obvazů i jídla spoluvězňům byl zařazen do nejbližšího transportu do pracovního - koncentračního tábora  Stutthof v Polsku. V dubnu roku 1945  byli vězni z mnoha táborů evakuováni vlaky nebo pěšky v  tragických  „pochodech smrti“. V jednom vlaku směr jihozápad byl i on mezi vězni v prvních vagónech. Zřejmě měli sloužit jako živé štíty před nálet  letadel-„kotlářů".  Němci  utíkali před postupující ruskou Rudou armádou a kdosi z vyšších míst jistě zavelel, aby se raději vzdali Američanům na jihozápadě, za demarkační čárou v Čechách.  

                                                   --------------- O -----------------

     INGOLSTADT 30 km -  na pravé straně dálnice nápis přímo křičel:  už jen třicet kilometrů!  Proč vůbec jedu!? Má cenu po patnácti  letech někoho obviňovat, mstít se. Vždyť válka si vybírala svou daň na obou stranách. Koho vinit? Krause... dějiny...nebo pohlaváry s jejich politikou ?  Vystoupil poslední, jako by ještě váhal. Rozhlížel se ve změti  lidí, aut a autobusů. Hledal cestu k nejbližšímu klidnému místu, kde by se zeptal. Prošel napříč parkem ke skupině na slunci se vyhřívajících penzistů. ,,Prosím vás, nevíte, kde je tady blízko  nějaký hotel ?     V  něm ho potom chladivá sprcha uklidnila natolik, že listoval v pestrém magazínu a dokonce si hotelovým telefonem objednal na pokoj pití. Přitom mu zrak sklouznul na telefonní seznam pod stolkem. Horečně listoval: K…Kr… Kraus ! Bylo jich devět a jen jeden Heinz. Zahradní ulice 18. Doufal, že to bude on. Kolik tehdy bylo Krausovi let? Vždyť to byl skoro kluk. Možná, že strachem nevěděl, co dělá. Mládí v uniformách, které mělo zachránit skomírající věčnou velkoněmeckou říši. Ustrašený kluk. Oni měli tehdy strach všichni, nejenom mladí. Ale stejně to neměl tak udělat, tak zbrkle.“   -- --     Neklidně se převaloval na lůžku; vzpomínkám se dostalo příliš živné půdy. V kolikáté repríze se mu na jevišti vlastní minulosti odehrávalo drama, kde v rolích vedle sebe vystupovali despoti i oběti,  blízcí i neznámí...a kde těstě před koncem závěrečného aktu byla smrt. Zbytečná smrt sedmatřiceti žen a dívek, které vlastně přežily svůj ortel a už začínaly doufat. Nesrazilo je vězení a pošlapání lidské důstojnosti. Vzdorovaly, trpěly...a věřily. A to vlastně vše jen proto, aby kdesi  v Čechách, v nějakém jemu neznámém městu Tabor,, uprostřed bílého dne  našly za zasunutými  dveřmi nákladního vagónu svou smrt. A zde také byly na Novém městském hřbitově uloženy k věčnému spánku. Jak absurdní !!     -- --  Vstal a dopil zbytek koňaku s tím,  že přivolá spánek. Neón reklam probleskoval do pokoje. Při pohledu na hodiny, ukrajující už druhou hodinu nového dne, si položil otázku: " Zůstat nebo se prvním autobusem vrátit do Essenu?  Už se přece nepíše rok čtyřicet šest nebo sedm, kdy se chtěl pomstít každému, kdo měl jen něco společného s osudem své  rodiny.  Už je to tolik let – a vlastně pořádně klid není. Proto je snad třeba připomínat co bylo. Jako varování, aby další mladí místo do života nešli do války..." Z úvah ho vyrušila siréna policejního auta někde poblíž hotelu. Krátce, ale ostře zaútočila na jeho vybičovaný mozek.

      Vždy se mu při takovém zvuku jako ozvěna vrací vzpomínka na sirénu  táborského nádraží, která tehdy oznamovala letecký poplach. Šlo to rychle; vězni, kteří šli pro vodu, byli vráceni;  vojáci z osobních vagónů i plošinových s vojenskou technikou zmateně pobíhali a většina utekla do nedalekého krytu. Strojvůdce s topičem skočili za hromady pražců. Dveře dvou vagónů byly zavřené a strážní zůstali před nimi. Jekot leteckého motoru a svist střel palubních kulometů sílil. Trychtýřky země a prachu před lokomotivou naskakovaly jako zrůdná vyrážka na těle. Střely kovově zacvakaly o kolejnice vedlejší tratě... ,,Kirschi, slyšíš!? Co mám dělat, přece se tu nenechám zabít .!" --  ,,Máme rozkaz být u vozů, tak...´´ Z nedaleka se ozval výbuch a vzápětí druhý. Příděl střel, prorážející plechy tendru a střechy lokomotivy, svým zlověstným staccatem zrychlil tempo zmatku.  „Už zase letí! Já tu nebudu !"  V řevu motorů zaniklo dvojí klapnutí venkovních závor u dveří i dusot dvou párů okovaných vysokých bot. Na  to, co následovalo, nemůže nikdo, kdo to prožil, nikdy zapomenout. Také on se dodnes nezbavil pocitu vzteku i zoufalství, když po následné vlně náletu zjistili, že do jejich vagónu proniká dým a dveře nejdou otevřít. Volali, řvali, kopali do stěn.  Tlumený výbuch a sykot  uvolněné páry se mísil s křikem žen v předním voze. Dokud spojenecká letadla byla nad nádražím, nikdo neotevřel. Až po chvíli, kdy  ale už plameny zachvátily první vůz, přiběhli železničáři. Pět šest věder však nemohlo plameny zdolat a žár nesnesitelně sílil. Teprve další posila pomohla. Kdosi otevřel závory, ale pozdě, příliš pozdě. A to vše v poledních hodinách 24. dubna 1945, dva týdny před koncem  dlouhé války.

     Seděl na pelesti postele s očima dokořán a opět před sebou viděl vysoké stromy, probouzející se do jara,  pod nimi železné kůly a traverzy s kruhy na uvazování tržních zvířat. Kolem šedivě zelenavý trávník – a řada ohněm poznamenaných těl. Viděl slzy  mužů  v pruhovaných hadrech i zamlklé české železničáře, dusící se bolestnou účastí. Viděl ty dvě, které po otevření dveří hledal. Ležely nedaleko sebe. Nedaleko a přesto navždy tak vzdálené.  ,,Proč ?"  promluvil nahlas do ticha pokoje ,Proč to ten srab udělal?!"  Další slova se rodila němá, už opět v jeho vnitřní samomluvě: Proč nás zavřel? Může za to! Kdyby strachy neutekl nebo alespoň nezavřel, mohli jsme  z těch obou  pastí všichni  ven.

                                                   --------------- O -----------------

      Ráno si koupil v recepci plán města. Vydal se hledat svého muže. Zahradní ulice byla na okraji města, ale chůze dopoledním městem mu vyhovovala. Připomínal hosta, který obdivuje krásy města. Ne člověka, který jde splnit dávný sen a slib o jakési „nekrvavé vyčítající pomstě“ - i když doposud nevěděl, jak se zachová.   ZAHRADNÍ - hlásila modrá tabulka. Ulice, lemovaná  zahrádkami před domky a vilkami.  Čtrnáct – šestnáct - osmnáct! Uvědomil si svíravý tlak, stoupající z hrudi ke krku, zastavil se aby nabral dech. Slyšel  hlasy z prostoru za živým plotem: ,,Tatí, nepotřebuješ nic? Já se jdu mrknout na televizi, jo?" -  ,,Jen běž, když tak zavolám. Povíš mi, jaké to bylo."   Došel až na konec ulice k malému parčíku a  rozhlížel se.  Vpravo starší pán soustředěně koncem své hole kroužil v písku před sebou.  Pomalu došel před jeho lavičku a s rozpačitým úsměvem se zeptal: ,,Když nezničím vaše kruhy, mohu si přisednout?" Muž  zvedl hlavu a přikývnul.  ,,Však já nejsem Archimédes a vy jistě také nejste Říman s mečem v ruce, který vezme život nevinnému. A také tu v tom písku neobjevuji  nové zákony. To jen stařec zahání nudu. Vezměte místo, prosím!"  Za chvíli se muži v hovoru dostali od geometrie přes počasí až ke kvalitě zdejšího piva. ,,A vy..vy jste starousedlík?", nevydržel mladší z besedníků dále v sobě potlačit otázky, které se mu draly do úst. ,,To možná znáte nějaké Krausovy, ne? Já se kdysi setkal s nějakým Krausem, Heinzem, a ten byl tuším zdejší. Myslím, že koncem války asi  ještě studoval."  Otázku na obyvatele v nedalekém domku zatím držel nevyřknutou.  ,,Asi myslíte mladého. Starý Kraus padnul, počkat, to bylo...to bylo v zimě dvaačtyřicet u Stalingradu, jo. A Heinz, teda jako jeho syn, ten musel se spolužáky kterým bylo osmnáct, škola_neškola,  rukovat několik  měsíců před  koncem války. Hodný a tichý kluk. Víte, já  učil na té střední škole.  Počkat ! Vždyť on tady nedaleko bydlí, jestli chcete..." 

      Námitka přerušila starce: ,,Třeba není doma. A možná bych ho ani nepoznal." --   ,,Doma je a pořád. Poznal byste ho, moc se nezměnil. Jen po tom ohni se..."  --  " Jakém ohni ?", opět přerušil souseda.  ,, Po tom ohni",  pokračoval učitel, aniž si všimnul náhlého vzrušení svého posluchače  " když ho přivezli, byl trochu pohublý. To víte, zranění a špitál." --  ,,Kdy to bylo? A co se vlastně stalo ?"  Učitel si odkašlal a pokračoval: ,,On byl hasič, víte? Hned po válce, jak se vrátil. Ani dál nestudoval a hlavu na to měl. Ale u těch hasičů sloužil dobře, však o něm psaly i noviny.  Jo, jo, tak to bývá – mnohdy je osudem trestán ten, kdo si to vůbec nezaslouží  a ten kdo trest zasluhuje, chodí po světě jako pán. Ale vy jste se ptal, co se stalo, že? Asi před rokem hořelo tady v kolonce, samé starší dřevěné domky a než tam přijeli, bylo jich několik v jednom plameni. Uvnitř jednoho zůstalo dítě a dovnitř se každý asi bál, však to bylo také úplné šílenství. A právě mladý Kraus tam vniknul oknem a za pár vteřin dítě vynesl, živé. Jeho však zasáhnul  těsně před domkem hořící padající střešní  trám. Dostal medaili za záchranu života, ale také doživotní rentu a invalidní vozík. Vůbec nemůže na nohy, prý od  zraněné páteře. Poměrně mladý, dvě děti... Jo, milý pane - někdy se hrdinství platí příliš vysokou cenou.“

                                                   --------------- O -----------------

            Poděkoval panu učiteli a jen těžko hledal slova pro vysvětlení, proč ke Krausům nezajde hned. Jeho nepřesvědčivé důvody – je neděle  a vlastně ho pořádně nezná, že se viděli jen krátce a je to už dávno. Zajde asi v pondělí a že by si Kraus možná, ne-li  určitě nevzpomněl na jejich letmé střetnutí.  

 blog_nadrazi.jpg      Rozloučil se a prošel parkem na živější ulici, vedoucí ke středu města. Taxík ho dovezl před hotel. Ve spěchu sbalil své věci, vyrovnal v recepci účet a vyšel ven. Ještě tam stihnul taxikáře, který ho přivezl.  Usmáli se na sebe a na dotaz, kam to bude, odpověděl tiše: ,,Na nádraží.“

       Šel s  pocitem, jako by léty vžitá tíha otazníků v jeho  vzpomínkách je dneškem menší o poznané svědomí toho, kterému chtěl... Došel k okénku nádražní pokladny. Hlasem, který se mu zdál vzdálený, požádal o jízdenku s místenkou na nejbližší vlak. Na zpáteční vlak -  domů do Essenu…

 

 

Rudolf Kukačka

NULIPřiznám se, že nerada čtu16:4628.4.2013 16:46:49
zuzanazajicovadrsný příběh19:2720.4.2013 19:27:48
josef hejnaRudolfe, vina a trest, to je věčné téma.14:2119.4.2013 14:21:46
Marek TrizuljakDrsný a silný příběh23:3218.4.2013 23:32:16
Eva, novPřekvapivý konec21:1518.4.2013 21:15:06

Počet příspěvků: 7, poslední 1.5.2013 11:56:24 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.