O tom lidském setkávání

sobota 3. květen 2008 17:19

Před lety, když jsem býval občas služebně či z jiného důvodu v naší stověžaté matičce Praze, skoro vždy jsem potkal někoho ze svého jihočeského bydliště. A protože nebylo příliš lidnaté, bývala ta střetnutí zřejmě dílem všemocné a všudypřítomné náhody. Vědom si, že „příklady táhnou", dodávám pro své potomky, že střetům jsem se nemusel vyhýbat, protože jsem tam nikdy nebyl nazapřenou... a ze společenského chování by mi snad i pan Jiří Guth-Jarkovský také dal dobrou známku. Bývají v tom našem lidském putování totiž i střetnutí jaksi na obě strany nemilá, nežádoucí či překvapivá. Ale to je téma spíše pro televizní „Trapasy"". Jsou však také setkání, ke kterým by, ani dílem čarodějky náhody, nemuselo docházet, kdyby...

Setkali jsme se poprvé v klubovně rehabilitačního ústavu, seděli neschopni chůze ve svých pojízdných křeslech, sledovali vstupní přednášku, pak televizi a pokukovali po sobě. A snad každý se v duchu ptal, co ten druhý - proč je tady. Časem každé naše další setkávání přinášelo odpovědi na všechny vzájemné otazníky. Ve všech našich hovorech „o tom po tom" bylo však znát to tisíckrát z naší mysli odháněné „...proč ?!"

Třicetiletý „věčný kluk" Ondra - měl šikovné ruce elektrikáře a smysl pro humor. V životě se nebál ničeho, prý ani žen. Ten za svůj vnitřní otazník přidával: kdybych se raději trochu bál výšek a přivazoval se ke sloupům... Nespadnul bych a dnes bych svoji dcerku třeba učil plavat nebo bruslit.

Karel, táta od dvou kluků a šikula na mariáš a donedávna prý i na fotbal - ten doplňoval: nešplhat po lešení jako opice a lézt normálně po žebříku, neletěl jsem z patra dolů a dnes bych s kluky čutal do balónu.

Za pomoci rukou a těch, kterým němčina dělala jen přijatelné potíže, nám dvacetiletý severní soused Hanz přidával za své wenn: „...springen kopfüber - nein - neskákat do vody kde být malá hloubka - hart Boden - kámen, dno... hlava, to nejít - gut zusammen".

Setkávali jsme se dlouhé týdny i měsíce a každý jsme v té době už věděli, jak málo před časem stačilo . Jen vteřiny na jiné rozhodnutí, na jiný krok, na jinou reakci - a neskončili jsme s úrazem páteře v nemocnicích. Byli jsme v té době vozíčkáři - kolegové i přátelé v dřině cvičení a boji s vůlí, den co den - a asi všichni jsme také podvědomě vnímali, že jsme se nikdy vůbec nemuseli setkat. I když životní náhody jsou nevyzpytatelné a že prý možné je všechno - tak přeci jenom ta naše případná „zdravá" setkání na Václaváku nebo třeba na lipenské pláži či v motorestu u dálnice nebo tribuně fotbalového stadiónu by byla určitě „o něčem úplně jiném".

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora