Přes hospodu do dětství

pondělí 5. květen 2008 12:25

Navzdory titulku nezačínám psaní někde ve stínu pípy, ale v panelákovém. 2+1, kde jsem před nedávnem - a dokonce s manželkou - vychutnával hospodskou atmosféru. Člověk asi nejde do hospody s tím, že usedne ve velechrámu umění nebo na sympoziu o zvelebování lidského ducha - a ani já nečekal tehdy nic jiného, než to člověčí popovídání, všední běžný tepot, hecování a cvrkot obyčejných smrtelníků v našem Česku.

Hostinský (Petr Nárožný) občas zaperlil živou glosou, jemný nadhled doktora (Jiří Menzel) srážel hrany ostřejšímu humoru štamgastů … a herecké obsazení dávalo televizní „Hospodě“ právo na život. Atmosféra „ pod třemi schůdky“, ač se to zdá divné, mě vrátila do chvil mého dětství.

Bydleli jsme tehdy v Táboře proti nádraží a mým druhým domovem, kam jsem mohl kdykoliv vchodem ze dvora, byl hotel Slávie s laskavou paní hoteliérovou Trešlovou. Tam jsem občas nacházel azyl po klukovských malérech- třeba se sušil po zimní koupeli pod tenkým ledem rodiči zakázaného Jordánu. Sedával jsem u velesporáku a pochutnával si na pečené bramboře, pozoroval mistra kuchaře a kmitající pikolíky a se zatajeným dechem občas chodil do horka podzemní kotelny. Možná se hodný pan kotelník jmenoval také Babula (jako televizní topič Bronislav Poloczek) a měl rád pivečko.

Do tohoto času mého dětství mě zejména vrátil štamgast Novák (alias Ladislav Potměšil - nebo doktor Aleš Čížek...?) svým žertem s kukátkem. Díky kouzelné moci lidské schopnosti putovat ve vzpomínkách zpět časem, byl jsem v mžiku opět se svým bratrem Járou a otcem na perónu nádraží a těšil se na návrat maminky z lázní. Už nevím, kde otec koupil kytičku, jestli u Kohoutů nebo jiného táborského zahradníka, ale dobře si vzpomínám na zvědavou nedočkavost, co že mi to maminka přiveze, když psala: „Počkej až přijedu, to budeš koukat." Dočkal jsem se - a pak držel podivnou trubičku, přiložil ji k oku... a uvnitř se roztančily desítky fantastických tvarů z korálků a barevných sklíček. Byl jsem okouzlen a šťasten a nic jiného ani nevnímal.

Myslím, že je výsadním právem dítěte nemuset úplně vše vidět a vnímat. Kdybych měl tehdy, před šedesáti lety nynější oči, určitě bych viděl, jak se moje maminka rozhlíží kolem sebe, jak nás přes clonu nejjemnějších slzí hladí a laská svými pohledy. A jemně a hrdě svírá květiny, které od svých synů na uvítanou dostala.

Podobné už jistě nikdy neprožiji... a snad ani ty rourky v době elektroniky nejsou nebo se nekupují. To přesně nevím, ale vím, že stále - včera i dnes - se mezi své blízké odněkud vracejí ženy. Maminky, babičky, manželky... ženy, kterým vždy tolik sluší darované květiny. A také vím, že dnes a denně jsou příležitosti, kdy můžeme sami proměnit třeba jen kousek toho všedního života na kouzelný kaleidoskop rodinného štěstí...

A ještě něco vím - že tyto řádky píšu záměrně dnes a věřím, že to není ani předčasné, ani pozdě, nýbrž tak akorát... Na připomínku, že jen pár dní schází do neděle 11. května - do druhé v květnu, na níž už mnoho let připadá Den matek. A že to bude nejlepší příležitost, jak ukázat pochopení i pravdu předešlého odstavce.

-----------

PS: pro milovníky historie je zde odkaz: http://home.tiscali.cz/denmatek/historie.htm

Rudolf Kukačka

Josef HejnaTrochu mám problém20:285.5.2008 20:28:09
zuzanaMilý pane Kukačko12:455.5.2008 12:45:19

Počet příspěvků: 2, poslední 5.5.2008 20:28:09 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.