Listy z deníku

pátek 23. květen 2008 11:32

R.K.

Jsou události a okamžiky, ale i pocity a sny, které život neviditelným perem píše hluboko do nitra člověka… A pokud je ten život třeba o trochu více komplikovaný nepřízní osudu, má interní deník také o trochu – nebo o hodně více popsaných listů…

Do Lurd…?

Opře své berle o zadní dveře a pomalu si sedne na sedačku u volantu, pracně nasouká jednu…druhou nohu přes práh do auta a ….a zabouchne. Náhodný divák z protějšího chodníku zvedne ruku a mává, ale auto se vzdaluje. Pohled na opuštěné, na asfaltu ležící berle možná navodil myšlenku, že řidič v červeném „embéčku“ s ručním ovládáním pedálů právě odjel do Francie k Pyrenejím do známých Lurd za zázrakem - a už je potom nebude potřebovat. Ale ne - auto se za půlminutku vrací - řidič si bere podávané berle dovnitř a na tvářích obou aktérů se objevují hřejivé lidské úsměvy…

Koukala…

Jde a sleduje toho proti sobě. On za pomoci francouzských holí posunuje své postižené nohy po šedé šachovnici chodníku... Každý krok je tahem možnosti i vůle dosáhnout cíl, dát mat vzdálenosti. A každý z tahů je pomalý a viditelně obtížný.

Míjejí se. Ona ho stále upřeně sleduje a jde, otáčí v chůzi hlavu a zírá a zírá… Náhle „bum" - leží i s rozsypanou nákupní taškou na zemi po šlápnutí na hranu obrubníku.

K smíchu či k litování ? Najděme moudrého, který řekne, co k čemu a komu patří… Jedno snad potvrdit lze - slova staré moudrosti: „Jen dětem a bláznům je dovoleno se dívat, kde ostatní mají odvrátit zrak ".

Samota…

Čekání v lidském putování jsou různá - na vlak, u zubaře, na milou v pět u divadla, na konec školního roku - nebo začátek návštěvních hodin…

Jsme - a čekáme. Na něco…na někoho. Tím něčím je zvuk kroků a otvíraných dveří, tím někým je každý, kdo jimi vchází. A tím někým přichází život a jeho ústy infuze slov, která jako spásné kapky zahánějí samotu... Ano, jsou lidé, kterým zvuk otvíraných dveří přináší na tváře úsměv...

Pod stromem

Po dráze paprsků - uvíznutých v síti listoví - z přivřených víček stoupá vzhůru můj bájný Ikaros…

Já zapřen v rámu vozíku - jsem zakloněnou hlavou pilotem svých myšlenek.

Hra na „kdyby“

Už dlouhé roky pozoruje svět z hloubi pojízdného křesla. Vidí pohyb a sní své sny otevřených očí - a občas hraje svoji hru. Co kdyby dostal kouzelný dar: dvanáct hodin normálního dne, dvanáct hodin bez tíhy postižení. Jak by ten čas využil…?

Jít s vnuky hrát fotbal nebo s vnučkami v nažehlených sukýnkách se hrdě projít městem…? Vzít svoji ženu do náruče, přenést do samoty rozkvetlé louky a zašeptat: „díky za vše“ ...? I v té hře však čas běží jak ušlechtilí koně - jen vpřed a ještě je tolik věcí. Třeba jen si trochu sáhnout na práci při štípání dříví či kosení trávy, nahodit rybářský splávek na zrcadlo rybníku nebo zmáčet nohavice rosou ve smrkovém lese...
Dost ! - ta hra nemá dobrá pravidla - vždyť návrat by pak byl ještě více krutý. Ale ten dar, těch dvanáct hodin by bral. A ví, co s nimi. Rozměnit je na drobné - tucet hodin je 720 minut a to je 43 200 vteřin. Malinkatých dílků štěstí. A každé ráno potají dílečky vsouval svým bližním při snídani pod jejich talířky...


Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora