Kdo hledá, ten najde...

pátek 18. červenec 2008 18:58

Nezaměstnaný padesátník asi kroutí hlavou : „…není to až tak pravda !“. Ano, to vím… Když politik (třeba ministr) hledá něco o jiném ministrovi (důvod není podstatný), také asi nenajde… A v tyto dny mnohý dychtivý jihočeský houbař hledá, hledá – a také asi nenajde. Takže ta naše hledání jsou „nahouby“ ? Myslím, že ne…

Kdo má byt větší než 1 + 0 a žije v něm pár roků, ten to asi zná. Alespoň u nás se často něco hledá. A to usilovně… Ne uplynulé mládí nebo ztracené iluze a ideály, ale předměty menších rozměrů, většinou věci všedních potřeb. Žertují tak s námi nějací "skřítci-uklízeči" - nebo naše roztržitost, či je to normální ?

Něco, co dlouhá léta bývá ukládáno na stále stejné místo, tam najednou není. A tak se hledá, pátrá, přemýšlí až i podezírá jeden druhého - někdy se jde i do kilometr vzdálené garáže. A skřítci se jistě pod vousy smějí, když v zápalu pátrání se hledají ortopedické vložky do bot třeba v rozečtené knize či pod telefonem... nebo záznam o očkování v kufříku s nářadím ve sklepě. Zkušenost potvrzuje, že se 99 % věcí najde dříve či později, a také často náhodou a na místě zcela nečekaném.

Mám i další poznatek: takové pátrání má i svoje plus. Vezmete do rukou nebo očima zaregistrujete věci, které jsou už mimo běžnou hru, jsou takovými "archivními kousky" - jsou v námi skoro nevnímaném muzeu. Bývá jím krabice od bot, starý kufr nebo nejspodnější zásuvka stolu. A když – po úspěšném hledání oné postrádané věci - máte náladu a čas potom to své muzeum navštívit, bez placení vstupného a průvodců, můžete se vrátit časem, omládnout, zavzpomínat, potěšit se - udělat si pohodu. Drobnosti, které jste kdysi odložili nebo uložili, ožijí.

Nedávno jsem trochu podobně znovuobjevil obálku a držel v ruce zažloutlý pohled, kterým můj děda přál mojí mamince ke čtvrtým narozeninám…Lístek dorazil z daleké ciziny v druhém roce první světové války. Vzpomněl jsem nejen na kouzelné dědovy vyprávěnky nebo na matčino líčení svého mládí, ale hlavně na ně samé, na své milé, kteří už dávno opustili cesty pozemské. Stejně tak pohladilo po duši papírové srdíčko s přáním, které vyrobila před lety naše vnoučka coby čtyřletá "žákyně školky mateřské".

U toho pohledu jsem ještě „našel“ pár fotek, z toho jednu skoro neznámou, respektive už zapomenutou. A nad tím snímkem mě napadlo: když dvěma bytostem (které datem narození dělí dlouhých 82 let) nebylo dopřáno se nikdy setkat - což udělat stejně „laděné“ foto dnešní slečny vnučky Vandy...?

A tak se mohu drobným pohybem myši na snímek a zpět v mžiku dvakrát potěšit…

tenisbab.JPG


„Kdo hledá, najde“ se říká. Dodávám, že když ne to hledané, tak určitě něco, co hledal neúspěšně jindy... a když ani to ne, tak třeba právě "to něco", co já našel mezi poklady svého muzea.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora