O úplatku, mlčení i zárodku diplomacie…

neděle 20. červenec 2008 10:13

Celý svůj dospělý věk jsem se snažil držet matčiných slov, že poděkování s případnou malou pozorností za prokázanou ochotu - ale až pak - není úplatkem. Dal jsem v životě mnohokrát květiny nebo sladkost jako vyjádření spokojenosti a díků. A jsem přesvědčen, že jsem nedával úplatky - a sám jsem nikdy nechtěl a snad ani nebyl v pozici je dostávat. Ale tak dlouho se prý chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…

Ano – už nemám čisté svědomí. To bylo tak: těšil jsem se na odpolední televizní fotbal, na ty „své sešívané“, těšil se na „zelená je tráva“ u hrnku kávy. Ale cinknutí zvonku avizovalo změnu. Také že ano – naše nejmladší vnučka mi vzápětí nabízela puget pestrobarevně hýřících podzimních listů.

" Dědo, já jsem s babičkou nasbírala tudle kytičku a ... a když ti jí dám, abys tu měl taky hezky, budeš se mnou teďka hned hrát člověče nezlob se ? A o jeden čokoládový bonbón, jo !?"

Tak tomu říkám klasické nabídnutí úplatku. S předem stanoveným co za co. Jak jinak to mohlo dopadnout, než jak to dopadlo. Na váhání, zda souhlasit a vzít nebo odmítnout ani nedošlo. Za pár minut jsem koukal do šedomodrých oček, které zářily nad kostkou s padajícími šestkami a nad červenými kuželkami, které vyhazovaly mé zelené. A v duchu si říkal, jak je ten život krásný, když má člověk štěstí. A když sám chce věnovat čas...

O zárodku diplomacie…

Tehdy ještě hodně v předškolkovém věku byla vnučka Vanda v péči babičky – tedy u nás…malavanda.jpg

Na děti se má hodně mluvit – a také jim naslouchat, že ? A tak probíhal také dialog: "Ty jsi moje holčička, viď...?" Odpověď byla kladná. Jak také jinak…

"A čí jsi ještě taky ?" Odpověď byla zřejmě přiměřená věku a pochopení otázky, ale také to s úsměvným nadhledem bylo možno vzít jako slova budoucí obratné a bystré političky… Dnes bych řekl - tak trochu "pravolevého středu". A co vlastně bez váhání a hledání slov odpověděla ? "No - toho, kdo mě hlídá, toho jsem."

O mlčení…

Diplomat prý vždy najde (nebo alespoň hledá) jiná slova, aby nemusel říci přímo - "ne". V našem prarodičovském působení na vnoučata jsme občas zdůrazňovali, že není pěkné, když dítě říká často: „já nechci“. A v tom pomyslném rozvrhu péče měly své místo také říkánky a písničky. A špuntíci více či méně rádi opakovali nebo zpívali..

malavanda.jpg Jednou jsme se naší malou pěvkyní dostali až k "Šla Nanynka do zelí, do zelí...". No, moc jí (tedy vnučce) to nešlo, tak jsme dali repete. Ještě asi dvakrát šla Nanynka do zelí, ale naše „superstar“ už měla asi jiný zájem. Zakroutila hlavinkou, koukala, mlčela a po chvilce s klidem diplomata prohlásila: "Nanynka už šla se zelím domu..." a pokrčila ramínka.

A je to…

Procházky, malování, předčítání či hraní si na krám nebo s kuchyňkou - ale i trocha učení patřilo k tomu zmíněnému „hlídacímu rozvrhu“. Třeba chvíle laické logopedie. "No, tak hezky řekni ´č´ - jako kočička. Čičíí.. Nemůžeš přece říkat – ´upecsssu kolácsss´ Tak znova, hezky pomalu: Koláč – holčička upeče koláč…" Jednou, dvakrát to naše malá kuchařinka zkusila, ale pak zmlkla, chvilku se dívala odzbrojujícím pohledem někam daleko přes nás a řekla jasně, zřetelně a čistě: " Tak já udělám buchtu !"

V obou případech náš a vzápětí i její smích další naší pedagogickou aktivitu zcela odboural.

vnucky.JPG

Ale vůbec to nevadilo - tehdy ani celá léta - protože smích, který jde od srdce, je pro tělo i duši lékem nad léky… A dokladem, že úsměv pohladí i diváka, je snímek našich slečen vnuček v současné době...

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora