Neštěstí a úsměvy...

čtvrtek 25. září 2008 19:13

Babička mi říkávala, abych se nikdy nesmál neštěstí druhého. Jak ale poznám, že bližního mého právě potkalo ? A co je či není to „neštěstí“ ?!

Nedávno jsem se v chodbě u vchodu do domu setkal s mladou sousedku s dopisem v ruce a přesmutným výrazem v obličeji. Nešlo přejít mlčky její polohlasné: „Takové neštěstí... Ach jo..." V bílé obálce v její ruce jsem tušil parte a jen tiše jsem se zeptal. Z toho jejího „neštěstí“ se vyklubal v dopisu avizovaný příjezd paní tchýně.

Sousedka se také svěřila, že stále kupuje hotový houskový knedlík a také nějakou tu omáčku v pytlíku...a o polévkách prý nemluvě. A jak u tchýně asi dopadne…? Na mé tváři vyrostl chápavý úsměv. K němu jsem přidal pár utišujících slov starého (snad i zkušeného) ženáče a bývalého sporákového kutila. A "neštěstí " zvolna odplouvalo se sousedčiným úsměvem.

houskovy.jpgJako bonus jsem přidal vzpomínku na den, kdy k nám, do novomanželské domácnosti, těsně před polednem přijela moje matka. Tehdy, už po obědě, stranou abych neslyšel, v dobrém radila mé manželce, tedy své snaše: „… a příště  dělej ty knedlíky raději menší, lépe to vypadá i jsou provařenější“. Moje milá žena kývala a slíbila že jistě ano. Když jsme osaměli, slíbil jsem zase já ženě, že příště určitě udělám knedlíky menší, že takhle velké jsou nedobrý zvyk z vojenské kuchyně…

-------
Na pohřby jistě nechodíme pro úsměv. A přece se stane, že... Před lety dávali v televizi film "Králíci ve vysoké trávě", a tam malý fotbalista čutá v ministrantské suknici.... a také klečící ministranti před oltářem se klukovsky domlouvají, jak rychle zmiznout. Scénka mile lechtající divákovu bránici.

Za krátký čas jsem, bohužel, byl na venkovském hřbitůvku a uprostřed obřadu mi pohled sklouznul po klučíkovi v ministrantském. Zpod bílé suknice mu jukaly nohy v teplácích a kopačkách. Ve své tváři jsem rázem cítil stah svalů k úsměvu - a kapesník byl v té chvíli mou záchranou.

-------
Mám, řečeno nedávno tak oblíbeným výrazem, „dlouhodobě kladný vztah“ ke psům - a dokonce je poslední dobou často i lituji. Vždyť takový psí život v paneláku ...!? A přesto jsem se,  z pohledu jednoho čtvernožce,  asi stal "lidským zlem" a způsobil malé neštěstí.

V chodbě našeho  domu jsem přivolal výtah. Otevřu dveře - a uvnitř neznámý psík… Vyběhne na chodbu, rozhlíží se a kňučí očividně neklidný a zmatený. Schodištěm se ale vzápětí nese volání.amivytah.JPG Až je mi tvorečka líto. Nešťastně pobíhá, a jak se říká, " neví čí je a odkud fouká." Za okamžik je v náručí své paní a očka mu svítí jak dva lesklé knoflíky...

Vše se vysvětlilo. Návštěvnice našeho domu vyjela do šestého patra a vystoupila. Ale její psík ne - a než si to paní uvědomila, dveře rychle zaklaply. Sáhla po nich, ale v tom okamžiku já přivolal výtah o dvě patra dolů.... A tak se ještě jednou, milý tvorečku - příteli člověka, tímto veřejně omlouvám. Opravdu jsem tě nechtěl potrápit a vystrašit, natož tě pomocí člověčí techniky unést... A úsměv tvé paní mě tenkrát potěšil jako důkaz odpuštění.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora