…a člověk potřebuje slyšet, že má naději

neděle 28. září 2008 11:40

... termíny operačních zákroků se citelně prodlouží. Někteří ze stovek malých pacientů, kteří ročně projdou onkologickým oddělením v Motole si tak budou muset například na transplantaci kostní dřeně i několik týdnů počkat… (to zaznělo ve zprávách minulý týden)......... Nechci rozebírat problém a ptát se, kdo za co může, jak a kde hledat řešení a ani předpovídat, kdy tento stav bude už jen smutnou minulostí. Ale je mi z toho smutno, když vím, že jsou lidé - dárci a ti, kteří čekají....

Nebyl zabalený a převázaný stužkou, neměl jmenovku, neležel pod vánočním stromkem… a nikdo jej neočekával. A přesto byl darován. …To když do sváteční náladou naplněného pokoje zazněly věty mladé ženy. O tom, jak jen několik dní před Štědrým dnem odjela na vyzvání do jedné vzdálenější nemocnice a pobyla tam dva dny. A že někde za hranicemi naší vlasti je člověk, který se vydal také ve stejné dny na další kus své jistě nelehké, ale možná pro něho nadějné cesty. Ten neznámý člověk se stal příjemcem její kostní dřeně.

Pro další pokračování si vezmu na pomoc novinový článek z regionálního Týdeníku Palcát (roč.I. č.5, 12.5.2004). A vybírám:
Modře-mezititulky redakce - Nedávno se nám dostala na redakční stůl publikace „NADĚJE“ - časopis Nadace pro transplantaci kostní dřeně. .Na třetí straně pod titulkem DAROVALI ŽIVOT- DAROVALI NADĚJI je psáno : „Neexistují slova, která by dostatečně vyjadřovala pocity nemocných vůči lidem, kteří jim dali znovu šanci žít. Nejsou ani taková, která by popsala skutečnou úctu nás všech k dárcům kostní dřeně, těm letošním, minulým i budoucím. Proto tedy jen jediné : Díky !“ Stránku pak vyplňuje galerie 26 fotografií se jmény dárců - a nás zaujalo hned to první. S redakčním blokem jsme proto zazvonili u jednoho bytu v Táboře…
Dále vybírám z novinového článku :

V národním registru dárců dřeně je přes 25 tisíc jmen lidí, kteří jsou ochotni pomoci s transplantacemi kostní dřeně u jinak nevyléčitelných pacientů. Nejvíce členů registru asi pochází z řad pravidelných dárců krve ?
P.K.- Do registru dárců dřeně jsem se zapsala v roce 2000, když jsem už několik let chodila dávat krev. Uvědomila jsem si, že je to dobrá věc, že tím mohu podat ruku někomu, kdo to potřebuje, kdo volá o pomoc. Nikdo z nás přece neví, kdy bude sám potřebovat pomoc, tak proč dnes nenabídnout tu svou, když mohu. A když chci…“

…velmi zjednodušeně by se dalo říci, že dárce ztrácí trochu svého času a trochu krve – kdežto příjemce by bez něho ztratil vše, tedy svůj život…

P.K.-„O čase, dokonce v souvislosti s jakousi ztrátou, je snad zbytečné hovořit… Na vyzvání k darování si pamatuji moc dobře – bylo okolo osmé večer, zrovna jsem žehlila. Už několik let, od vstupu do registru dárců, jsem byla přesvědčena, že to jednou přijde – a když mi opravdu zavolali, že by to díky mně mohlo pro někoho vyjít, byla jsem nadšená. Domluvili jsme vstupní vyšetření a pak se už jen upřesňoval termín odběru v nemocnici v Plzni podle připravenosti příjemce… Ten samotný odběr se dá vydržet a stojí za to jej podstoupit. Byl to výjimečný stav, srovnatelný s početím dítěte. Nádherné vzpomínky… ano, výjimečnost je to správné slovo.srdceruce.JPG
Na mém rozhodnutí má podíl i manžel, který je od studentských let dárcem krve,. je nositelem stříbrné Janského plakety – a je také členem registru dárců dřeně. Věříme, že i on se dočká odběru - dárcovství. Že někdy někde bude člověk, který se stane příjemcem. Někdo, kdo čeká … a člověk přece potřebuje slyšet, že má naději.“

Dramatik Euripidés kdysi napsal: Ve svých dětech žijeme dál. Možná by se zde dalo hovořit o jakési analogii. … P.K.-„Máme doma dva potomky – Jakuba a Vandu - a vidíme je žít a růst. Věřím, že zdědili dost dobrého a že i to naše dárcovství je pro ně přínosem. Stejně jako věřím, že ten malý dílek mne samé pomohl žít dál ještě někomu dalšímu. Nevím, kdo byl příjemcem - a také to není vůbec podstatné – vím jen, že čekal v zahraničí. Ráda bych tedy, v duchu té analogie, pomyslně hovořila o dalším nám milém a blízkém… A když jsme u dětí – tak si myslím, že „moje děti“ v osmičce základní školy v Sezimově Ústí, se kterými jsem o dárcovství mluvila a vše jim vylíčila, význam pochopily.“

Protože víme, že naše hostitelka je sportovkyní tělem i duší a že mnohé ze svého volna věnuje nejrůznějším akcím, bylo namístě se zeptat, jak to vše zvládá a kde bere čas a sílu…

P.K.- „Je pravdou, že na to, abych mohla ještě dělat předsedkyni AC Tábor, sekretáře tělovýchovné jednoty VS Tábor a spolupodílet se na mnoha atletických akcích, včetně třeba vícedenních soustředění, musím mít zázemí a pochopení v rodině. Ovšem také znát své možnosti a meze. To je jako u výkonného mobilu – funguje, ale musí se včas dobíjet baterie. Když já cítím „vybité baterky“, nasadím své rituály, na kterých lpím. A protože jsou nejen snadno dosažitelné, ale i dobře použitelné, využívám je v každé volné chvilce. Pomůže mi třeba knížka a dobrý čaj, nebo káva a noviny - a především delší spánek. A moje aktivní relaxace? To jsou nejen procházky do oblíbených míst v Táboře a okolí, aktivity s dětmi a přáteli, ale i moc a moc oblíbená jízda na kole…“

V registru jsou tisíce potenciálních dárců, ale realizovaných odběrů (vhodného nepříbuzného dárce) s darováním životní šance nemocným bylo za zhruba desítku let kolem 250. Z toho asi 50 směřovalo za hranice (třetina pro děti) - a naopak, asi 60 českých pacientů získalo naději z ciziny…

P.K.-"Ano, o to více si vážím štěstí, že jsem jednou z toho mála, kteří vyhoví všem kritériím a najdou svého příjemce. Jedno moudro říká :„Darováním naopak obohacuješ sebe“. Když to platí všeobecně, zde jistě dvojnásob. Cítím, že jsem obohatila především nejen sama sebe, ale i vlastní rodinu. A protože se odběr v Plzni uskutečnil jen pár dní před Štědrým dnem, byl to pro mne ten nejhezčí vánoční dárek.“

Co dodat…? Snad přání pohody, štěstí a hodně zdraví jí a celé rodině.petra.JPG A poděkování za dárek z kategorie těch nemateriálních darů, dárek plný „krásné člověčiny“ a kdesi toužené naděje, který se opravdu nedal přizdobit vánoční mašlí. Ale za který se právem děkuje a který se ukládá hluboko do srdce. (redakce Palcátu)

A co dodám já dnes v tomto svém článku?
Ten podvečer před málo lety jsme s manželkou překvapeni vyslechli se zatajeným dechem skromná, ale v jádru právem hrdá slova dárkyně kostní dřeně… Pochválili, souhlasili a byli velmi potěšeni. Ale ten pocit krásné hrdosti i dojetí, zhodnocení významu a všechno, co s takovým počinem blízkého člověka souvisí – to vše se plně dostavilo až večer a další dny.

A tak i dnes naší paní učitelce Petře Kukačkové – matce dvou našich vnoučat (studentů) a manželce našeho syna – děkujeme za ten srdcem darovaný „člověčí“ dárek.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora