Zvyk je zvyk - ale já olovo nemám !

středa 10. prosinec 2008 11:09

Je možné dva týdny před skoro jistým malérem nebo dokonce úrazem mu vědomě zabránit? Myslím, že ano…

Pár roků už tomu zpět, co jsme se radili nad smrčky jako ministři nad rozpočtem. Možná i s větším zaujetím a odpovědností - přiměřený, vyvážený a stabilní stromek je přece základem vánoční pohody. Po vzájemném odsouhlasení jsme s koupenými pichláčky kráčeli městem k domovům. A s námi šla i řeč o svátcích…

Po chvilce jsem byl jak ta zpovědní vrba. Pan soused, s nepopsatelným výrazem směsi nadšení i smutku v očích i hlase mi líčil : „Já se na vánoce vždycky tak těším, dumám a připravuju se, ale nakonec - no, škoda povídat !"

Ale úlevně povídal: „Mám rád zvyky a vánoční doplňky. Je v nich kus kouzla i odkazu našich předků. A tak rok co rok stavím pro děti betlem, vylepšuju ho a modernizuji.- ale abych nebyl za nějakého vzorného tatíčka - já si vlastně sám s tím rád hraju. Jednou přidám svítící kometu, jindy miniohníček pasáčků nebo blikající okénka domků. Ale taky často vyhodím buď pojistky v celém baráku nebo hasíme – a někdy půl večera místo prohlížení dárků to své technické dílko zprovozňuji. Pochopitelně za patřičných poznámek z řad přítomného potomstva."

Nadechnu se, abych se pochlubil, že také máme skládací vystřižený betlem, ale on mluvil dál… „Nebo ty zvyky; to jednou v rozmaru otce budoucí krásné nevěsty přesvědčím svoji předpubertální dceru do prastaré vánoční zábavy děvčat - házení střevíce. Poslechla mých pokynů a Ježíškem darovaná kozačka letěla obloukem přes hlavu směr dveře, ovšem cestou vzala kus nelevného lustru a střed jejich skleněné výplně. To bylo střepů a … a řečí ! A za rok jsem dal manželce pod stromek novou peněženku a hrdě přidal, že aby se v ní držely peníze jsem do ní dal podle starého zvyku kapří šupinu. Jo…! Za pár dní ženě plnou portmonku někdo ukradl nebo jí ztratila - a že prý za to mohla ta moje pitom... no, že kdybych prý nebláznil s tou pochybnou finanční pověrou, tak se určitě nic nestalo."

To se může stát přece každému - jsem chtěl říct, ale opět jsem se ke slovu nedostal. „... a vloni !?hari2.jpg Už dlouho se mi nelíbily ty studené elektrické svíčky. Živý plamínek, to je jiné pokoukání; to až ten symbol tepla rodinného krbu u srdíčka cítíte. Připravil jsem překvapení. Od zvonečku na stromku a od třech svíček natáhnu nitě ke dveřím do pokoje a až bude ten čas jít se podívat co Ježíšek nadělil, tajně zapálím svíčky. Pak jen zatahám před dveřmi za nitě, rozezní se zvonek a od nakloněných svíček chytnou prskavky. Ve tmě pokoje pro vcházející rodinu úplná pohádka, ne…? Ach jo, zatahal jsem za nitě, zvonek mlčel a prskavky chytly, ale až od hořícího stromku. Trochu vzrušení bylo, ale hasiče jsme nevolali. Koberec vyschnul za pár dní, z ubrusu později žena udělala několik menších ubrousků. Ovšem zlatý hřeb už pozdního večera byl, když jsem z přičmoudlého balíčku vybalil dárek od syna. Hádejte - neuhodnete! Malý ruční hasící přístroj do našeho auta."

Došli jsme k našemu vchodu a rozloučili se. Náhle se soused vrátil a s živým až dychtivým výrazem povídal: „Hele, já chci letos zkusit to lití olova. Nemáte kus olověné trubky a benzínovou letlampu ?" Užuž jsem řekl, že v garáži obojí najdu, ale pak - varován jiskrou v jeho oku - jsem zavrtěl hlavou. Vím, že se nemá lhát a v době předsváteční už vůbec ne. Ale cožpak jsem mohl být případným spoluviníkem dalšího vánočního zvyku v podání pana souseda. svickylode1.jpg

Ale jeden nápad v mém nitru se zrodil… A tak v den, kde v bytě voněla purpura, jsme s dětmi svým dechem posílali na pouť po malé vodní hladině skořápkové lodičky. Nevím, co tehdy viděly mé děti … ale já viděl svůj životní a nenaplněný sen… ( <<< ještě dnes si ho mohu oživit přejetím šipky myší přes hořící svíčku na obrázku…)

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora