Když se v Česku plesá…

pátek 2. leden 2009 17:43

I když kdekdo říká, že k tomu není zrovna důvod… Ale proč to zavrhovat - vždyť to bylo, jest a bude.

A tak opět zjišťujeme, že už je tu zase ! Kdo – co? No přece sezóna plesů. Od maturitních až po ty, co mají snad až příliš často nóbl nálepku – reprezentační. Na takové plesy čtenáře už zvou i oznámení v tisku… Podíval jsem se letmo na uváděné vstupné – a někde k nim raději „no comment". Poťouchlý červík malého českého srovnávání, co bylo a není, se ozve i tady. Až ze spodní zásuvky mých vzpomínek vykoukne jeden dávný velký repreples v Žilině, kdy k dvacetikorunové vstupence pro zvané byla i bohatá večeře (pamatuji si, že i dobrá), káva se zákuskem...a hrály tam tři hudby ve třech sálech. Ale dost - na tuhle srovnávací strunu hrát nechci - ples je přece od slova plesat a ne od pleskat o penězích.

Ale co je vlastně ples. Ottův slovník naučný tvrdí, že: „Ples neboli bál je společenská zábava s tancem". Ach, ty prostoto ! Zábava...? Většina mužů po x-letém manželství ví své. Ta „zábava" začne okamžikem, kdy je znám den konání a kdy žena otevře skříň a současně se ozve: „V čem půjdu... nemám nic na sebe ! Jsem na tom hůř než Popelka." Těžko muž v dnešní době sežene kouzelné oříšky – tři poslední dostal v roce 1973 pan Menšík pro Libuši Šafránkovou, a to ještě ve filmu – a tak musí sáhnout do peněženky. Návrh, že by manželka přece mohla jít v některých krásných šatech právě z té její skříně je označen za slova módního barbara a úskočnou výmluvu držgrešleho.

A když za krátký čas v kalendáři na poličce u rádia zazáří červeně podtržené numero, žena, od přírody klidný a rozvážný to tvor, od rána obrací oči v sloup, že to absolutně nemůže stihnout a je nervózní jak sáňky v létě...Muž půlhodinku před odchodem protřepe svatební šaty, vezme bílou košili a kravatu, přeleští botky - a může se jít.pleskorupce.JPG

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



O tom, jak mnohý životní partner té náhle omládlé a okouzlující Popelky tráví reprezentační plesové hodiny, by se daly psát romány - co si, pánové, budeme povídat, že ?! Ale nejsou to žádné galeje, není  to k nepřežití –  ale třeb, řečeno s básníkem - je to jen kousek života těžkého…

Nejednomu z pánů pak nad ránem, už v tichu domova, se do první fáze usínání ještě vrací to nedávno slyšené polohlasné, ale důrazné: „A jdi támhle pro Bílou a pak pro paní Modrou… jo a taky pro paní Černou. Seď rovně a usmívej se... Hele, nech to pivo a proboha, nesměj se a nezívej ! Nekoukej se tam furt - co si o nás pan ředitel pomyslí..." Za chvilku se však už na tváři rozlije blažený úsměv, protože se ocitne ve snu ve víru „tancovačky" svého mládí. plesssolo.JPG
Tam u nich doma, třeba v sále u Modré hvězdy stojí před muzikou, s ležérně rozepnutým sakem nebo i bez něj, s povoleným límečkem a bez zábran zpívá: „Už kamarádi, pomalu stárnem.- a nad svým mládím, jen rukou mávnem…" Nebere ohledy na případné pohledy paní Schwarcové ani Weissové, ani na pana šéfa - ten naopak ve snu stojí vedle něho, drží se kolem ramen a volnou rukou mávají na své drahé polovičky u stolu a volají: „Čí je muzika ? Čí je bál... no přece náš !"

O tom, co je ples, obzvláště ten repre, má každý jistě svoje představy i zkušenosti. Já dnes říkám, že repreples je, když...

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora