Osel a mezek...

úterý 3. únor 2009 17:24

Jsou vlastnosti  tvorů z  říše zvířat, na  které většinou  rádi  slyšíme. Kdo by neměl rád zrak jako  rys, být silný jako medvěd,  zpívat jak slavík….? U přirovnání k vychytralosti či mazanosti lišky – to už váháme a někdo váhá i u věrnosti   jako pes. A takového tchoře či skunka…to už vůbec „nebereme“…

Liška a skřivan

… zpěv se líbil všem. A protože skřivan nebyl hluchý, slyšel slova obdivu a chvály. Rozhodl se, že vyletí výše až nejvýše, aby ho slyšelo co nejvíce obdivovatelů. Stoupal, stoupal-až mu začal docházet dech. Nedbal a ještě stoupal… Dech ale došel a chlad znehybněl křídla. Padal k zemi. I v neštěstí se objeví někdy šťastný okamžik Skřivan dopadl na zelené – na pastvinu, kde pasoucí se skot tu a tam zanechal svou vizitku – „plesk !“ a bylo ticho.

Celé dění vzestupu i pádu z povzdálí pozorovala liška. Počkala, až teplo vykoná své a když skřivan otevřel jedno očko, vykročila k uvězněnému a nabídla svoji pomocnou ruku. Když se za další chvíli zachráněný osušil, očistil a protřepal peříčka, děkoval lišce. Ta ale jen velkomyslně mávla packou, že jako „to nic, to je přece samozřejmé…“ – a pak mávla silněji a bylo po pěvci…

A tradiční „bajkové“poučení…? Mířit výše, než na co stačíme, může často přinést i zcela nečekaný cíl; i zcela nepříjemné nám může být někdy prospěšné - ale zejména není vždy přítelem ten, kdo sice podá pomocnou ruku, ale až když…

Osel a mezek

Až před nejvyšším všezvířecím soudem stanuli starý osel a mladý mezek. Důvodem sporu byl jejich střet na úzké vyšlapané pěšině mezi porostem od paloučku k potůčku. Před časem totiž osel nemohl projít, protože na tom nejužším místě v cestě stál urostlý mezek. Stál a stál… a koukal a stál. Osel tvrdil, že má na vzniku pěšiny významný podíl, protože ji především on dlouhé roky častým chozením vyšlapal – mezek trval na tom, že on přece může stát kde chce a jak dlouho chce. První dokola mlel své – druhý ne a ne ustoupit… a čas běžel.

Pěšinka byla jako předmět doličný předběžným rozhodnutím vyčleněna z provozu. A cesta k vodě nejkratším směrem osiřela, zarůstala – až mizela pod ostřicí a trním a byla tím úplně, ale zcela úplně nefunkční. Ostatní zvěř si nelehko vyšlapala dvě jiné a delší. Soud po vleklém jednání skončil sice smírem mezi zúčastněnými stranami, ale dál osel zůstal oslem a mezek mezkem…

A poučení …? Všude číhá nebezpečí, že se někdy a někde střetne starý osel s mladým mezkem (nebo naopak) a že ač je příroda velkou učitelkou, my jsme mnohdy nepozornými nebo ignorujícími žáky. A na podobné osloviny a mezkoviny pak doplácejí ostatní.

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora