Vadí – nevadí … ?! - II.

pondělí 16. únor 2009 17:24

Mnozí jistě znáte "párty hru", při které se kladou otázky "přímo na tělo" a otázaný na výzvu:Vadí-nevadí? řekne zda mu otázka vadí   či ne. Když nevadí, zodpoví dotaz - když vadí, mlčí a odevzdává nějakou věc=fant. Občas v podobě části svého oblečení... A zábava je zde... (ale jak pro koho, že?)

Doteky… s otazníkem

 

Viděl jsme toho muže v půlhodině hned dvakrát. Poprvé, když s taškami a klackem v ruce  tlačil vším možným naložený  starý kočárek od našich popelnic - kontejnérů k dalším u panelákům za parčíkem. UKONTEJNERU.jpg Registroval jsem to v zorném poli automaticky jako něco, s čím se setkávám už dlouhá léta. Bez ohledu na zřízení, na  vládu či kupní sílu naší koruny se někteří lidé už celá léta podobně "přehrabují" v odpadcích. Co je k tomu vede by možná někteří nedovedli vysvětlit ani sami.

 

Při druhém setkání - když on vycházel z „marketu“, kam jsem mířil - už jsem cítil svůj vnitřní nesouhlas či nějaký odpor… Zároveň mi prolétly hlavou  velké otazníky: kde uvnitř mezi regály nejen s krabicovým vínem, ale i jinými potravinami  všude zanechal své otisky, o co vše se otřel svým viditelně nečistým oděvem ?  Na kolika místech se za okamžik  spolu pomyslně „setkáme a dotkneme"... ? Co dělat ?!

 

Nelibého pocitu mě zbaví  a jistě pomůže po příchodu domů voda a mýdlo.mytirukou1.jpg Ale na podvečerní příhodu v širší souvislosti, na skutečnost jako takovou, jako problém - a s ním spojený velký otazník však nějakou očistnou odpověď neznám.

 

Neodsuzuj druhého, když...

...sám nejsi o moc lepší, říkávala moje matka. Nedávno jsem si její slova připomněl. Na zastávce místní dopravy u nádraží nešlo neslyšet hovor manželského páru: „ ... a v tom vlaku, no- ty lidi - byli takový špinavý... snad cizinci,ne ? A to chování, viď ?! Dají si nohy na sedadlo a jiný si tam pak sedne... No hrůza !"

Když autobus otevřel svoji náruč, oba zvedli z chodníku velké kabely a nastoupili. Na jedno z mála volných míst usedla žena a tašku položila k nohám.taskabus2.JPG Na zastávce u polikliniky se vedle ní uvolnilo místo. Milá paní hned „šup !“  a už tam přesunula z podlahy svoji kabelu. A zdálo se mi, že se tvářila náramně spokojeně.

Jak se trůnilo zaručeně nečistému spodku té kabely na čistém sedadle opravdu nevím, nejsem vševědoucí. Ale vím, co říkala ta paní před  chvilkou…

 

 

 

 

Já a mé auto…

Před časem hrdinka v jedné televizní hře dramaticky vykřikla na partnera:: „Nesnáším v životě dvě věci - špatně oblečené lidi a melodramata."  Šťastná to žena - říkám já, protože nesnáším v životě věcí mnohem víc. A jednou z nich je lidská  bezohlednost v jakékoliv podobě.

 

Třeba řidič, který SVÝM zaparkovaným autem zablokuje výjezd druhému autu nebo i jízdu mamince s kočárkem po chodníku.pakovani1.jpg Nebo řidič, který nedbá na to, že alarm  JEHO auta se "rozeřve" pomalu s kýchnutím kolemjdoucího.  „Pečlivka" řidič, který velmi časně ráno důkladně škrabe a otírá námrazu SVÉHO auta - a motor zbytečně dlouho kvičí, vrčí a čoudí druhým pod okny.

 

Řidič, který  do mezery  široké nejméně pro dvě auta zajede přímo doprostřed (a evidentně to viděl - před zamknutím auta se totiž rozhlédl a pak mávnul rukou).  Když pak přijel další řidič a zjistil, že se ani do jedné z mezer vedle takového sobce nevejde, s pokrčením ramen odjel. A myslel si své o šoférovi, který neumí nebo je nafoukaný sobec...

A rozčilovat  se nad nehoráznou drzostí a bezohledností řidiče, který nechá SVŮJ vůz na stání pro postižené je zbytečné.

Tito  „moji dnešní hříšníci“ zřejmě nedávali ve škole pozor, když se probírala zájmena osobní – a znají jen  jedno:  já. Ano, to jsou lidé, kteří přes clonu svého JÁ nejsou ochotni či schopni k sobě pustit pojmy: DRUZÍ a OHLEDY.  Lidé, které nesnáším. A co vy... ?!

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora