Okno…

„Ten prášek vám dali…? Dobře, tak se zase zkusíme posazovat. Dneska to už bude lepší, uvidíte." Usměvavá tvář rehabilitační sestry Majky se přiblížila k jeho obličeji, až cítil vůni jejích vlasů. Podebrala ho pod rameny a zvolna zvedala. Jednou rukou za krkem a druhou za ruku udržovala tělo v poloze...

Pohledem klouzal po protější stěně pokoje, po ostatních lůžkách  a mírně stočil hlavu vpravo, ke světlé ploše okna. Byl tím novým a nečekaným úhlem pohledu  až vyveden z míry - měl pocit, že visí ve volném prostoru, že je vytažený z vlastního těla... Náhle se lůžka naproti rozhoupala a začala plavat v jakési mlze. A pak, jakoby z dálky,  slyšel hlas : „Dobrý, dobrý to bylo. Skoro celou minutu jste vydržel..."  a vnímal studenou vlhkost ručníku na svém čele.

Už čtvrtý měsíc vleže,  už příliš dlouho stejný pohled na umakartovou desku spodní části konstrukce otočného lůžka  a nebo nad sebe, kde zrak bloudí v drobných prasklinkách bílého stropu. Den co den, týden co týden... jako nějaký udržovaný a vleže krmený archivní exponát. Den co den - noc co noc, po třech hodinách otáčen jak na rožni...

„Nashle zítra dopoledne. Procvičíme trochu ruce a zkusíme zase sedat, jo...?" a přátelským gestem zamávala ve dveřích. Pootevřeným oknem  vnikal čerstvý vzduch a bojoval s prostorem nemocničního pokoje - chvílemi se mu podařilo dýchnout  jarní svěžest až k lůžku.

Za chvilku bude večer, další dlouhý večer... !  Tehdy slíbil, že do večera bude doma. A ještě není - ještě nepřišel ten večer. Čas onoho dne, který skoro přesně v poledne ukončila siréna sanitky a světlo operačního sálu. A přišel čas kruté  neschopnosti a bezmocnosti. Svaly a kosti ležící  v rovině, desítky skloněných obličejů a ... a rtů, bojících nebo zdráhajících se mluvit o pravdě a skutečnosti.  Řada „bílých" nocí  a dnů, kdy bezesná samota je živnou půdou semínkům pochybnosti -  zlomenina krční páteře, ochrnutí... bezmocnost a co bude dál, jakou šanci má vyslovovaná možnost zlepšení, jak je to s tou nadějí, která prý umírá poslední ?!  A opravdu optimismus léčí...? Kde je ten  jeho dosavadní svět - tam někde za zdmi nemocnice, tam za oknem pokoje ? Tím je přece jen  vidět občas  mrak plující na obloze nebo ptáka, tvora který svobodně proletí  kolem. On může, on ano.  Nemá mnohdy chuť se ani podívat k té skleněné přepážce mezi tam a zde...

„Snažte se ruce udržet u mého krku, tak... Pomalu budeme sedat."  Opřen hlavou pozoroval stěnu,  na jednom místě  prosvětlenou - šel očima po cestě světla a pak do nich šlehl odlesk slunce na skle  pootevřeného okna. „Jak je venku ? Teplo nebo chladno...? Já bych chtěl... Sestři, kolik už sedím ?"

„Dnes to bylo prima. Ještě pár dní a pak budete sedat v křesle. No, v takovém bílém erárním. Dáme ho tady vedle  a se zřízencem vás do něj přendáme."

Za pár dní! Co je to „pár dní" - čas  od neděle do středy, těch dvou hodin návštěv - pár dní je týden, měsíc. Tady  už skoro  není den žádnou mírou času.  A noc často bývá těžší a delší útržkovitými vzpomínkami na jízdu z domova na místě spolujezdce, na   smyk  po vjetí na nečekanou námrazu za zatáčkou na silnici první třídy  a pak bleskový nárůst tmavé hmoty před očima. Ten strom těsně za příkopem prý byl poslední v áleji a stačilo asi třicet centimetrů a auto prolétlo okolo na louku.  Proč však ne...?! Proč - to slovo stokrát vyslovené.

Byl to zvláštní pocit, vidět své nohy pokrčené a chodidla v bačkorách  položené na podlaze. Nohy na zemi ! Ruce položené na širokých bocích nemocničního křesle a záda pevně opřena. Už seděl bez větších potíží... ano, ale jen seděl a ne dlouho. „Tak zítra přivezu vozík a pojedeme  na špacír, jo?"

Ten den od rána cítil jak bije srdce. Bylo mu jak školákovi před tabulí, chvěl se vnitřně jak kdysi před prvním vstupem do bytu své dívky.  Dnes čekal na „svoji" Majku...

Přesun,  nohy na stupačky , ruce na područky...A pak ho překvapil  pohyb  - nevěděl v prvním okamžiku, zda okolo kolečkového křesla ustupují zdi a lůžko a on je nehybný... nebo jak to vůbec je. Bylo to závratně zvláštní.

První cesta vedla k oknu. K tomu, které se mu také někdy v myšlenkách a živých snech zjevovalo jako pozvánka, jako volání domova. Viděl v něm své, tak moc vzdálené  rodné město a v něm své blízké. Své dvě děti, ženu i rodiče...

Z výše třetího patra  bylo okolí před budovou jako otevřená dlaň a asfaltové cesty a chodníky jak její čáry života. Jen budoucnost z nich vyčíst nešlo. U lavičky  stála mladá žena s kočárkem, prošly kolem dvě sestřičky jak modrobílí andělé... na  protější střechu přilétlo pár holubů  a za roh budovy zajela sanitka.

Živý obraz byl  podmalován tichým pulsem denního provozu města kolem nemocnice. Čerstvý vzduch   příjemně hladil tvář,  ale oči už  nestačily vnímat další detaily - už zase získával převahu ten pocit volného prostoru a pádu.

„Sestři", zašeptal jednatřicetiletý pacient v rohu pokoje číslo třicet jedna , když mu tato na lůžku otírala čelo, „zítra zase pojedeme k oknu, ano  ?"