Domov - to není jen vzletné slovo...

čtvrtek 25. červen 2009 10:04

V úterním odpoledni  nepřízeň  počasí tlumila a dusila můj jakýkoliv pracovní elán – a tak došlo vleže  na  „listování“ ve vzpomínkách… a zvuk dešťových kapek za okny pak přivolal  i otázky,  před lety často hlasitě  kladené nebo i v nitru mlčky probírané...

Mnohé události kolem nás  se v  běhu a cvalu dneška stávají mnohdy až nečekaně brzy  „včerejškem“.  Ale u mnohých však včerejškem schopným dnes ožít.  Jako třeba  velké vody, povodně a záplavy…

Vzpomínám na tváře lidí, kteří  opouštěli  svoje domovy, na zlé dravé proudy vody, na hodiny a dny  hrůzy a beznaděje. Asi nikdy mi nevymizí  pohled na oči těch, kterým tehdy v létě 2002 voda vzala nebo zničila  všechno.

Déšť  kazil letošní červnový  úterní den dál -  a z rádia i televize zněly zprávy o stavu řek a o množství srážek.Veseli2006.jpg  Asi v okolí Malše, Vltavy nebo Lužnice  bylo nemálo lidí,  kteří  by se možná jen letmo nevrátili  do léta o sedm let -  nebo třeba  jen tři roky - na  konec  března 2006, kdy voda zejména Lužnice ve Veselí nad Lužnicí a dál po proudu opět ničila…  Nelehké vzpomínka na dny,  kdy  dokonce  vyhlásila vláda ČR pro Jihočeský kraj nouzový stav.  

Foto: Veselí nad Lužnicí (jaro 2006) – zatopeno 24 ulic, 270 domů, evakuováno bylo 1200 obyvatel (celkem voda na 150 ha území města; několik domů  s narušenou statikou bylo nutno zcela zbourat…

Od té doby mnozí v okolí Lužnice s obavou sledují její hladinu při větších deštích a opět se kolem nich  vznáší otazník :  - Proč ? Ještě jsou znát  rány, ještě jsou vidět škody  a už zas nám  může voda hrozit …?-   Často se vracím ke  své, od těch dob otevřené otázce: Co bych já v takové situaci  dělal ? Naložil bych zbytek svých věcí a přestěhoval se  jinam, třeba i daleko ?  Kdybych byl  sám -  nebo s rodinou ? Šel bych… ?    Před  lety jsem obdivoval lidi,  kteří tváří v tvář tvrdé realitě, v  časech „tísnivého panování živlu“  nastoupili na cestu odvahy. Ono začínat úplně znovu,  a ještě mnohdy na troskách toho, co nám bylo drahé, je podle mne přece hrdinství…

Jsem přesvědčen o tom, že vztah k místu - k domovu nejsou v našich srdcích  jen vzletná slova,  stejně jako  že máme  jiné chápání tohoto pojmu než třeba v zemi za velkou louží. Je nám stále asi dost cizí dát na dům ceduli " FOR SALE" nebo "LEASE", sbalit kufry a autem se přesunout o stovky kilometrů do podobně označeného domu – k prodeji nebo pronájmu. U nás, alespoň si myslím, má většina lidí „svůj domov“ jeden.  I když si může  jiný, další či druhý  vybudovat  kdekoliv, třeba jen na čas nebo i nastálo. Ale ten asi už bude mít  „pod kůží“  právě to slůvko -  druhý.

Když jsem před lety hovořil s paní Stellou Zázvorkovou o jihu Čech, došlo také na vztah k blízkému a k srdci přirostlému místu (u ní to byl např. krásný Borotín na hranici  našeho kraje) a  ona mi vyprávěla: „…  v USA jsem se setkala s krajany. Ti dávno před lety putovali od  New Yorku, až se na severu usadili v krajině podobné jihu Čech. Husté lesy a voda - tam ovšem ve větším... V tom svém druhém domově - ve Wisconsinu - už je například třetí generace Matoušků. Přivezla jsem jim knihu o jižních Čechách s krásnými fotografiemi - a pan Matoušek plakal...  Zapomenout se nedá. A když pak přijel do Čech, tak jsme s ním udělali okružní jízdu…“

Pořady a názory  pana Miroslava Horníčka jsem vždy měl rád a tak jeden z nich mám ve svém archivu a zde je: „ Domov - vždycky to budu opakovat - není prostor, ale proces. Tady se schovávám před deštěm a zimou, tady žiju, tady trávím svůj volný čas, tady se rodí moje rodina, tady ji tvořím léty, trpělivostí a tolerancí a vůbec řadou kladných principů. Domov je bytost.“

-------

Můj domov tady na jihu Čech, to jsou  místa vzpomínek na klukovská léta, na lásky i maléry dospívání, na lidi, kteří jsou nebo byli blízcí; to je okolí, které i po létech promlouvá známými stromy, cestami i potoky, místy houbaření, koupání a procházek. Když si dnes na pomyslnou misku vah pokládám právě toto,   nacházím odpověď na ten svůj otazník. Chápu  každého, kdo třeba  na místě, kde už nestojí starý rodný dům, říkal a říká  s hrdostí i  nadějí v hlase : zůstal jsem - a zůstanu, kam bych šel… tady jsem přece  doma !   

 

P.S.

Dopřemýšlel a dopsal  jsem svůj článek… a pak se  středeční večer  přerodil na čtvrteční ráno – tady na jihu Čech za okny  už nebylo slyšet kapky,  ale z rádia slova, která  byla a jsou více než těžká a smutná. O dešti, bouřích a síle vody na Moravě.  Myslím na lidi, kteří tam žijí  a bojují s krutým dneškem….

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

Rudolf Kukačka

O životě(nejen bez růžových brýlí)...

I když nemám vždy životadárné a hřejivé slunce nad hlavou... ještě a stále mám rád život a to v dobré a slušné společnosti.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora